Článek
V západních Čechách, jen kousek od Sokolova a slavných Karlových Varů, leží obec Jindřichovice. Na první pohled působí jako dokonale klidné, malebné a nenápadné místo. Jenže právě v těchto místech stál za první světové války jeden z vůbec největších zajateckých a internačních táborů na celém území tehdejšího Rakouska-Uherska.
Během válečných let jím prošlo více než čtyřicet tisíc nešťastných lidí. Byli mezi nimi především zajatí vojáci ze Srbska a Ruska, ale také civilní internovaní z Itálie a dalších koutů Evropy.
Všechny tyto lidi bez rozdílu národnosti spojoval stejný krutý osud – byli vytrženi ze svých domovů a jejich každodenní existence v krušnohorském podhůří se změnila v zoufalý boj o holé přežití.
Podmínky v jindřichovickém táboře byly podle dochovaných svědectví mimořádně tvrdé. Katastrofální nedostatek jídla, krutá zima, přeplněné dřevěné baráky bez izolace a rychlé šíření decimujících epidemií tyfu či tuberkulózy si zde denně vybíraly krutou daň.
Vězni byli navíc masivně nasazováni na extrémně těžké práce v okolních lesích, čedičových lomech nebo při stavbě nedaleké železnice a sokolovské chemické továrny. Kombinace minimální stravy, vyčerpání a mrazu způsobovala, že lidé umírali po desítkách. Historici odhadují, že v táboře v průběhu války zahynulo kolem sedmi tisíc internovaných.
Kostnice ukrytá v krušnohorských lesích
Po skončení války a vzniku samostatného Československa se toto místo dočkalo důstojného pietního ocenění. Ve třicátých letech 20. století zde jugoslávská vláda nechala vybudovat monumentální mauzoleum, do kterého byly s hlubokou úctou uloženy ostatky tisíců srbských a ruských obětí exhumovaných z okolních masových hrobů.
Jindřichovice tak dodnes představují největší srbské válečné pohřebiště mimo samotné území Srbska. Každoročně sem přijíždějí oficiální zahraniční delegace i potomci pamětníků, aby uctili památku svých předků.
Přesto o tomto historickém milníku většina dnešních Čechů nikdy v životě neslyšela. Možná je to tím, že Jindřichovice neleží na hlavních turistických trasách, které by lákaly davy lidí.
Možná proto, že první světová válka bývá v našem veřejném prostoru a školním dějepisu často neprávem zastiňována hrůzami té druhé. A možná také proto, že některé lidské příběhy čas zkrátka neúprosně odsunul do hlubokého pozadí.
Když se z lidí stanou pouhá čísla
Přitom právě podobná místa nám naléhavě připomínají, že válka není jen suchým souborem dat a politických map v učebnicích. Za každým jedním vyrytým jménem na stěně mauzolea byl skutečný člověk. Otec, syn, manžel nebo dítě, které mělo své sny, své blízké a které nakonec zemřelo v naprostém osamění stovky kilometrů od své rodné země.
Jindřichovice nejsou a nemají být symbolem žádné konkrétní národnosti ani jedné politické ideologie. Jsou mementem toho, jak strašlivou a vysokou cenu dokáže lidstvo zaplatit, když se z lidských bytostí stanou pouhá bezvýznamná čísla ve válečných statistikách.
A možná právě proto stojí za to se v Jindřichovicích alespoň jednou za život zastavit. Ne kvůli minulosti samotné, ale proto, abychom si připomněli hodnotu lidského života. Některá místa totiž nekřičí svou historii nahlas.
Jen tiše a trpělivě čekají v lesním tichu na to, až si na ně někdo z nás znovu vzpomene.
🖤 Baví tě moje texty? Podpoř mě odběrem!
Pokud nechceš minout žádné další historické ohlédnutí nebo reportáž, klikni nahoře na tlačítko SLEDOVAT.
Zdroje:
- Národní památkový ústav (Oficiální zápis v památkovém katalogu a architektonický popis mauzolea v Jindřichovicích):
pamatkovykatalog.cz - Zpravodajský portál iDNES.cz (Reportáž z Jindřichovic o historii srbského zajateckého tábora a kostnice):
idnes.cz - Český rozhlas Plus (Historický dokumentární pořad o podmínkách v zajateckých táborech na území Čech za první světové války):
rozhlas.cz - Ministerstvo obrany ČR / Evidence válečných hrobů (Oficiální statistiky, počty pohřbených a historická data k pietnímu místu Jindřichovice):
army.cz
