Článek
Matěj nebyl válečník ani kněz. Byl písařem na malém panství, mužem, který měl za úkol zapisovat rozkazy a pokládat otázky až na poslední místo. V době, kdy se pravda cenila méně než inkoust, byla jeho schopnost mlčet jeho největším majetkem. Dokud se v jeho hrudi neusadil drak.
Inkoust s pachutí krve
Jednoho dne přišel rozkaz: sepsat listinu, která stvrdí vinu tří mužů z vesnice pod lesem. Krádež, vzpoura, nevděk. Matěj věděl, že jsou to lži, ale drak v jeho nitru se ozval dřív než svědomí.
„Když to nenapíšeš ty, napíše to jiný,“ šeptal mu do ucha ten neviditelný netvor. „Když promluvíš, přijdeš o všechno.“
Drak v Matějově hrudi byl těžký, dusivý a bez tváře. Tu noc písař nemohl spát. Z pergamenu cítil pach inkoustu jako krev. Zoufalý vyšel do noci a došel až ke kamenné kapli, kde na oprýskaném obraze stála svatá Markéta.
Klid, který krotí netvory
Markéta na obraze nedržela meč. Stála s křížem a drak jí ležel u nohou – ne mrtvý, ale podrobený. Nebyla rozhněvaná, byla tichá.
„Ty ho nezabíjíš,“ zašeptal Matěj k obrazu. „Tak jak to děláš?“
Odpověď nepřišla v bouři, ale v tichu, ve kterém si Matěj poprvé dovolil přiznat pravdu sám sobě: Drak nemizí, když ho popřeš. Drak slábne, až když mu přestaneš sloužit.
Cena za vnitřní svobodu
Ráno Matěj pergamen nepodepsal. Neudělal velké gesto, nevedl plamenné řeči. Jen do listiny vepsal fakta. Pravdivá. Suchá. Neútočná. Pán zuřil, ale lživý důkaz chyběl a muži byli propuštěni.
Matěj přišel o místo. Odešel jen s brašnou, perem a zvláštním, hlubokým klidem, který se nedá koupit. Říkalo se pak, že svatá Markéta pomáhá těm, kteří stojí proti drakům, jež ostatní nevidí. Nechrání je před ztrátou pohodlí, ale před tím, aby se stali nepřáteli sami sobě.
Protože drak, který nemá jméno, je nebezpečný jen do chvíle, než se na něj podíváte beze strachu.
Povídka je volně inspirována symbolikou svatých na Karlově mostě a staropražskými legendami o vnitřním boji člověka.
