Past jménem Preah Vihear: Proč na thajsko-kambodžské hranici dodnes umírají lidé

Když na konci roku 2025 propukly mezi Thajskem a Kambodžou krvavé dělostřelecké souboje, které vyhnaly z domovů na milion lidí, svět překvapeně zíral do map. Jenže v tomto koutě světa nejsou dějiny mrtvým textem v učebnicích – jsou nabitou zbraní, kterou politici obou stran pravidelně vytahují, když potřebují doma probudit divoký nacionalismus a odvést pozornost od vlastních průšvihů.

Kořeny této horké přítomnosti kupodivu netkví v dávné nenávisti, ale v evropské koloniální aroganci. Na začátku 20. století, konkrétně mezi lety 1904 a 1907, diktovali francouzští kolonizátoři tehdejšímu Siamu (dnešnímu Thajsku) nové uspořádání hranic. Obě strany se sice dohodly, že přirozenou hranici vytvoří rozvodí v pohoří Dangrek, jenže když francouzští kartografové dorazili zpět do svých pařížských kanceláří, narýsovali mapu trochu jinak.

Do thajského území udělali hluboký zářez, aby velkolepý khmerský chrám Preah Vihear, tyčící se na majestátní skále, připadl Francouzi ovládané Kambodži. Siamští úředníci, tehdy ještě nezkušení v západní diplomacii, mapu bez protestů podepsali. Zrodila se tak časovaná bomba, jejíž rozbušku tvořila nejasná hranice o rozloze zhruba 4,6 kilometru čtverečních v bezprostředním okolí chrámu. Thajsko sice v roce 1962 u Mezinárodního soudního dvora v Haagu prohrálo spor o samotný chrám, ale okolní skalnatý terén zůstal právním vakuem, kde každá strana dodnes vidí své vlastní území.

Proč ale kvůli tisíc let starým ruinám, kam dříve chodili jen asketičtí mniši, umírají vojáci? Odpověď leží v hluboké psychologii obou národů. Pro Kambodžu je Preah Vihear, zapsaný na seznamu světového dědictví UNESCO, symbolem národní hrdosti a vzpomínkou na slavnou Khmerskou říši, která kdysi ovládala celý region. Je to důkaz jejich velikosti po traumatu, které zemi způsobili Rudí Kmerové.

Naopak pro Thajsko, zejména pro tamní konzervativní a nacionalistické kruhy, představuje ztráta chrámu hluboké národní ponížení a symbol toho, jak západní kolonialismus okradl jejich předky. Jakmile se v Bangkoku nebo Phnompenhu potřebuje zatřást politickou scénou, stačí poslat k hranici pár vojáků. Chrám přestal být náboženskou památkou a stal se rukojmím populistů, kteří moc dobře vědí, že obhajoba „posvátné půdy“ spolehlivě umlčí jakoukoli domácí kritiku a zažehne slepý patriotismus.

Frustrace a neustálé provokace vyvrcholily v červenci 2025, kdy pohraniční potyčky přerostly v nejtvrdší vojenský střet za poslední dekády. V prosinci téhož roku se situace vymkla kontrole úplně. Do akce nastoupilo těžké dělostřelectvo, raketové systémy a thajské letectvo zahájilo masivní nálety podél hraniční linie. Nešlo o běžné škádlení na hřebenech hor – granáty dopadaly hluboko do vnitrozemí, zapalovaly vesnice a zabíjely civilisty.

Oficiální zprávy mluvily o desítkách mrtvých vojáků, ale největší daň zaplatili obyčejní lidé. Téměř milion vesničanů na obou stranách musel v panice sbalit to nejnutnější a utéct před dělostřeleckou baráží do provizorních uprchlických táborů. Bangkok hřímal o „reklamaci obsazeného území“ a Phnompenh kontroval mezinárodním právem a agresí. Svět sledoval v šoku, jak snadno může stará mapa zapálit moderní konflikt.

Teprve když oběma vládám došel dech, ekonomické škody začaly drtit místní trhy a mezinárodní tlak z Pekingu a Washingtonu začal být neúnosný, usedli ministři obrany 27. prosince 2025 ke stolu na hraničním přechodu v provincii Chanthaburi. Výsledkem bylo okamžité příměří, zákaz přesunu vojsk a dohoda o odminování. Jenže podepsaný papír realitu na místě nezměnil.

Hned první lednové dny roku 2026 přinesly vzájemné osočování z porušování klidu zbraní. Kambodža obvinila Thajsko, že potají anektovalo spornou vesnici Chouk Chey, oplotilo ji ostnatým drátem a vyvěsilo tam thajské vlajky. Bangkok se ohradil, že jde o jeho historické území. Když pak 6. ledna 2026 v oblasti Smaragdového trojúhelníku vybuchl minometný granát a zranil thajského vojáka, visel mír doslova na vlásku. Jen díky diplomatickému kličkování a rychlé koordinaci situace znovu neexplodovala.

Jaká je situace dnes? Příměří sice formálně drží, ale pro běžného člověka či cestovatele je tato oblast neprostupnou zdí. Kompletní pozemní hranice mezi Thajskem a Kambodžou je pro jakýkoli civilní pohyb, včetně zahraničních turistů, nekompromisně uzavřena. Ministerstvo zahraničních věcí ČR vydalo důrazné varování: do třicetikilometrového pásma kolem hranic v provinciích jako Sa Kaeo, Surin nebo Trat vůbec nevstupujte.

🔗 Aktuální doporučení MZV ČR k cestování do Kambodže a Thajska:
Ministerstvo zahraničních věcí ČR

Místní továrny stojí kvůli přerušeným dodávkám paliv, trhy zejí prázdnotou a zničená infrastruktura se bude vzpamatovávat měsíce. Navíc, i kdyby zítra padly zátarasy, v zemi zůstaly tisíce kusů nevybuchlé munice a nášlapných min, které z pohraniční džungle dělají smrtící labyrint. Jedinou cestou mezi oběma státy tak zůstává letecká doprava. Zatímco na zemi se čeká, zda plánované zasedání společné hraniční komise v Siem Reap přinese skutečné překreslení map, nebo jen další slovní přestřelku.

Dějiny nás učí, že nevyřešené konflikty nezmizí tím, že se do nich přestane střílet. Dokud Thajsko a Kambodža nenajdou odvahu definitivně zakopat válečnou sekeru, právně uznat jasnou hraniční čáru a přestat zneužívat tisícileté chrámy k politickým hrám, bude klid v asijské džungli vždy jen dočasným oddechem před další kapitolou krve.