Článek
Marie stála uprostřed obýváku a pomalu se otáčela kolem své osy.
„Pořád tomu něco chybí,“ zamumlala.
Nový byt měl být začátkem. Čistým, svěžím, přesně podle představ. Nábytek vybírala týdny, doplňky ladila do posledního detailu. Polštáře, svíčky, obrazy, vázy… všechno mělo své místo.
A přesto to nebylo ono.
Vzala do ruky další dekoraci, malou keramickou sošku a zkoušela ji postavit na polici. Pak ji přesunula na stůl. Nakonec ji zase odložila.
„Možná ještě něco na zeď,“ napadlo ji.
Zazvonil telefon. Maminka.
„Tak co, bydlíš?“ ozvalo se vesele.
„Bydlím,“ povzdechla si Marie. „Ale nějak… nevím. Není to dokonalé.“
Na druhé straně se ozvalo tiché pousmání. „A musí být?“
Marie se zarazila. „No… chtěla jsem, aby to bylo hezké.“
„A je?“ zeptala se maminka.
Marie se rozhlédla. Všechno bylo sladěné. Upravené. Vymyšlené.
„Asi ano,“ připustila.
„Tak si sedni,“ řekla maminka. „A chvíli nic nedělej.“
Marie se neochotně posadila na gauč. Telefon položila vedle sebe. Poprvé od rána se přestala hýbat.
Ticho.
Slunce pomalu prosvítalo skrz okno. Na podlaze kreslilo světlý obdélník. V něm se lehce pohupoval stín záclony.
Marie si všimla, jak je ten okamžik… klidný.
Bez další vázy. Bez dalšího obrazu.
Jen tak.
Zvedla se. Pomalu přešla k polici. Vzala dvě dekorace a odložila je do krabice. Pak další.
Najednou se místnost nadechla.
Když skončila, zůstalo jen pár věcí. Ty, které měla opravdu ráda.
Posadila se znovu.
A tentokrát se usmála.
Večer přišla návštěva. Kamarádka se rozhlédla a překvapeně řekla: „Ty jo… tady je tak příjemně.“
Marie pokrčila rameny. „Asi jsem přestala přidávat.“
A v tu chvíli pochopila, že krása někdy nevzniká tím, co přidáme.
Ale tím, co necháme odejít.
