Článek
Přiznat si chybu je jedna z nejtěžších disciplín v našem životě. Právě nepřiznané chyby bývají častou příčinou a nejedna žena ví, jak se při nich cítí. Pojďme se na ně podívat z trochu jiného úhlu. Možná nám to pomůže podobné situace lépe pochopit a zvládnout.
Nejlépe se to pozná při běžném nákupu. Napíšeme muži zprávu, aby koupil zakysanou smetanu. Muž se vrátí se smetanou ke šlehání.
„Já jsem chtěla zakysanou.“
„Vždyť jsi napsala smetanu.“
„Zakysanou smetanu.“
Žena otevře zprávu a ukáže mu ji. Černé na bílém. Dvě slova, žádná šifra. Muž se podívá.
„Tak to jsem asi přehlédl.“
Tady by mohl příběh skončit, jedním slovem: „Promiň.“
Za chvíli se ale dozvíte, že smetany stály v obchodě vedle sebe, obaly jsou skoro stejné a výrobce by je měl lépe rozlišit. Kromě toho není úplně normální mít sedm druhů smetany. Nejspíš za to může také zemědělská politika Evropské unie. Žena pochopí, že nemá cenu pokračovat.
Některý muž chybu nepřizná ani ve chvíli, kdy jde třeba o auto.
„Objednal jsi auto do servisu?“
„Ty jsi tam nevolala?“
„Ne. Prosila jsem tě, abys tam zavolal.“
„Já myslel, že tam zavoláš ty.“
„Napsala jsem ti to i do zprávy. Podívej: Nezapomeň prosím zavolat do servisu.“
„No právě. Napsala jsi nezapomeň, ale my jsme se předtím nedomluvili.“
Muž nebyl dostatečně informován, zadání bylo nepřesné, zpráva přišla v nevhodnou chvíli a slovo „prosím“ oslabilo naléhavost požadavku. Kdyby žena připojila termín, důvod, podpis a tabulku očekávaných výstupů, mohlo už být auto po technické kontrole. Jenže to neudělala, a tak si za to může vlastně sama.
Přiznat chybu by přitom mělo být snadné. Člověk zapomene, splete se, něco pokazí. Řekne to, napraví a pokračuje se dál.
Jenže pro některé muže není chyba jen jedna nepovedená věc. Je to trhlina v obrazu, který o sobě celý život pečlivě budují.
Muž má přece vědět. Umět. Zařídit. Rozhodnout.
Už jako malý slyšel, že kluci nepláčou, nemají se bát a musí si poradit. Když něco nevím, má to alespoň vypadat, že to ví. Když si neporadí, musí najít někoho, kdo mu v tom zabránil. A když se splete je nejlepší rychle vysvětlit, že situace byla ve skutečnosti mnohem složitější.
Přiznat chybu není jen přiznáním té jednoho omylu. Znamená to: Nejsem dost schopný. Nevím si rady.
I když žena řekne: „Tohle je špatně,“ často muž slyší: „Jsi neschopný a celé roky jen předstíráš, že umíš zacházet s akušroubovákem.“
Polička visí nakřivo, ale muž stojí pod ní a zkoumá stěnu.
„Ta zeď je křivá,“ řekne muž.
Žena se podívá na poličku. Potom na strop, znovu na poličku.
„Zeď je rovná.“
„Není. Staré baráky nemají nic rovně.“
Muž přinese vodováhu. Bublinka je nemilosrdná a posune se ke straně. Nastane ticho.
„Tak to budu muset celé převrtat.“
Přímý viník nenalezen.
Takové situace mohou být směšné. Časem se z nich stávají rodinné historky. Ale skutečná omluva nepřišla.
A teď to nejpodstatnější.
Přiznat chybu neznamená prohrát. Znamená unést skutečnost, že člověk není dokonalý. To dokáže jen ten, kdo má dostatečně pevné sebevědomí. Nemusí vyhrát každou hádku, aby si zachoval vlastní hodnotu. Ví, že jedna chyba z něj nedělá neschopné člověka. Kupodivu se po takovém přiznání nestane nic strašného. Strop nespadne. Nikdo nepřijde zkontrolovat, zda si stále muž zaslouží vlastnit sadu gola klíčů.
Naopak. Muž, který dokáže přiznat chybu, působí silněji. Je vedle něj bezpečno. Dá se s ním mluvit.
Každý někdy něco pokazí. Ženy, muži, děti i lidé, kteří si myslí, že nikdy nic nepokazili. Rozdíl je v tom, co udělají potom. Zralý člověk chybu přizná, napraví a příště se jí pokusí vyhnout.
A tak zkuste příště prostě říct: „Ano, spletl jsem se. Promiň.“
A pozorujte, co se stane.
