Článek
Slovo úklid ve mně vyvolává stres a únavu. Není v něm nic laskavého. Nic, co bychom chtěli, aby znamenalo. Jen ho vyslovíte, hned se před očima objeví seznam výčitek. Prach na poličce, nevytříděné papíry, hrnek u počítače, nádobí ve dřezu a hromada prádla.
Kéž by to fungovalo jinak. Kéž by stačilo uklidit byt a zároveň by se uklidilo něco v životě. Uklidíte papíry a zároveň se uklidí vztahy mezi vašimi přáteli. Když vyhodíte účtenky, samy se vyhodí věci, které už nepoužíváte. Když umyjete okno, vyjasní se váš spor s kolegyní v práci. Když dáte víčko na krabičku, podaří se vám uzavřít dlouho odkládaný problém. Když vytřídíte propisky, vytřídí se vám samo staré oblečení.
Jenže tak jednoduché to není.
Slovo úklid sice slibuje nový začátek, ale většinou není trvalého charakteru.
Není to jako tři týdny na horách, kde pijete bylinkový čas a odkud se vrátíte odpočatí a s čistou hlavou.
Při každém úklidu si říkáte totéž.
Třeba to, že tentokrát už vyhodíte i tu pěknou krabici od bot, které pět let nemáte. Tentokrát už budete organizovanější. V uklizeném bytě se vám pak bude lépe spát, cvičit i dodržovat pitný režim. Konečně vnesete do domácnosti řád: Klíče budou na svém místě a vy už nikdy nebudete hledat brýle.
Jenže brzy se všechno začne komplikovat, přestože to tak nevypadá.
Úvod je jednoduchý. V kuchyni víte přesně, co kam patří: špinavé nádobí do myčky, čisté do skříněk a na kuchyňskou linku stačí hadr. V koupelně dáte špinavé prádlo do pračky, vyprané pověsíte, umyjete sprchu a umyvadlo. Na závěr se pustíte do boje s vodním kamenem. Ten je totiž jako nezvaní příbuzní - objeví se bez pozvání, zabydlí se úplně všude a jen tak se ho nezbavíte. Pak už stačí zavřít pastu, vyměnit zubní kartáčky a máte hotovo.
Ale co ostatní místnosti?
Tam není jen nepořádek. Je to systém, který může zvenčí vypadat neuspořádaně, ale on má vlastní pravidla. Papír na stole je ten, který budete potřebovat příští týden. Když ho uklidíte, určitě na něj zapomenete. Krabice na skřínce není jen krabice. Jsou v ní věci, které ještě musíte vytřídit. Kabel není odpad. Budete ho potřebovat k telefonu, až někam pojedete. Vy přece doma nemáte šuplík na kabely, které budete potřebovat až při cestování.
A najednou zjistíte, že vlastně třídíte svoje úmysly. Tohle jsem chtěla přečíst, tohle dopsat, tohle se bude hodit… Stojíte uprostřed místnosti s hromadou věcí kolem sebe a držíte v ruce návod od přístroje, který ani nevíte, že máte doma.
Pak přichází rozhodování.
Nechcete jen přesouvat věci z místa na místo. Musíte rozhodnout, co zůstane a co půjde pryč.
Otevřete tedy starou krabici. Místo nepotřebných zbytečností v ní najdete něco jiného. Zjistíte, že jsou v ní věci, které mají zvláštní schopnost vás okamžitě přenést do jiného období života. Je tam starý diář, fotky, poznámky. Dárek, který nechcete vyhodit, protože vám připomíná někoho, koho máte nebo jste měli rádi.
Začnete tedy dělat hromádky. První, druhou, třetí. Vyhodit. Nechat. Nevím.
Hromádka „Nevím“ roste nejrychleji. Najednou už váš byt nevypadá jako místnost, kterou uklízíte. Připomíná třídírnu pošty, ve které nikdo neví, komu který dopis patří.
Síly pomalu docházejí. Přitom právě teď byste jich potřebovali nejvíc.
Rozhlédnete se kolem sebe a uvědomíte si, že už není cesty zpět. Všechno, co bylo schované ve skříních, leží venku. Minulost je na židli, povinnosti na stole, budoucnost v krabici. Připadáte si, jako když hladová stojíte ráno v pekařství a nedokážete se rozhodnout, které pečivo si vzhledem k velkému výběru koupíte.
A začalo to větou: „Já to jen trochu porovnám.“
Nikdy to není jen porovnání.
Posbíráte tedy zbytek sil. Dojdete otevřít okno, nalijete si pití a po hlubokém výdechu to nechcete vzdát. Začne fáze přesouvání.
Navenek tahle fáze vypadá jako prohra. Ve skutečnosti je to diplomatické řešení.
Některé věci se přesunou blíže ke dveřím. Dneska je ještě nevyhodíte. Možná jednoho dne opravdu zmizí. Vznikne nová krabice. Dáte tam staré kabely, knoflíky, návody.
Ale to už vás přemáhá únava.
Přestáváte mít chuť být organizovanou bytostí. Cílem je projít místnost bez toho, abyste na něco šlápli.
A pak po několika hodinách se stane něco zvláštního. Začnete přemýšlet, jestli i ostatní opravdu žijí v bytech, kde se nikdy nevyskytuje židle s oblečením a šuplík s neurčitým obsahem. Ale v hlavě se vám ozve hlas, který říká, že správná žena musí mít uklizeno. Pořád. Co kdyby někdo přišel?
Jako kdyby hodnotu člověka bylo možné poznat podle vrstvy prachu na parapetu nebo podle židle, na které leží oblečení.
Jenže to možné není.
Úklid je praktická věc. Žádné měřítko charakteru. Nevypovídá nic o tom, jestli jste dobří rodiče, partneři nebo přátelé. Neříká nic o vaší laskavosti ani o tom, jak moc se snažíte žít život správně. Ani šuplík kabelů neurčuje vaši hodnotu.
A tak si dejte kávu.
A jestli jste dnes místo dokonalého úklidu byli s dětmi, četli knihu, šli na procházku nebo si jen odpočinuli, možná jste svůj čas využili mnohem lépe.
