Článek
Nikdo vám ale pořádně neřekne, co se stane, když děti vyrostou, založí si vlastní život a začnou vás už jen navštěvovat.
Když celé slovní spojení vaše děti a navštěvovat začne znít nějak podezřele.
Ještě před několika málo lety bydlely doma, jedly vaše jídlo a většinou jim opravdu chutnalo, používaly vaše ručníky, lednička pro ně byla přírodní zdroj, který se sám doplňuje.
A najednou začnou chodit jen na návštěvu.
Nedávno jsem strávila týden dovolené se synem, jeho přítelkyní a mojí vnučkou. Bylo to krásné. Opravdu krásné. Samozřejmě ne tím způsobem, jak vypadají rodiny v reklamě na dovolenou. Tam všichni běží po pláži v bílých košilích, smějí se, voda roztomile cáká a nikdo neřekne:
„Kdo zase nechal mokrý ručník na posteli?“.
Ta naše dovolená byla skutečná. Vždycky měl někdo hlad. Někdo jiný ho zase neměl. Ten kdo ho měl před pěti minutami, ale právě teď už hlad nemá. Někdo hledal telefon. Já hledala brýle. Někdo hledal něco, co držel celou dobu v ruce. Zkrátka taková pěkná rodinná dovolená.
Po několika málo okamžicích však rychle přišel poslední den. Den balení.
Balení je zvláštní činnost. Člověk přijede se dvěma kufry a při odjezdu by potřeboval firmu na stěhovaní. Oblečení nějak zvláštně nabobtná. Tašky jsou všude. Igelitky, nabíječky, hračky, lahve s vodou, kterou na letišti stejně vylijí. Jedna ponožka, která přišla o svou druhou půlku. A mezi tím vším stojíte vy a předstíráte, že jste úplně v pohodě.
„Tak hlavně napiště, až dojedete.“ Tohle říkají matky. Je to společensky přijatelná věta, která ve skutečnosti znamená: „Prosím vás, nikam nejezděte. Zůstaňte tady. Já se přizpůsobím. Klidně budu celý měsíc spát na lehátku na balkóně.“
Ale člověk se ovládne. Je přece dospělý. Je přece rozumný. Je přece emočně stabilní. Takže zamává. Auto, letadlo, vlak zmizí. A nastane ticho. Takové to ticho, kdy najednou slyšíte ledničku. Celý týden jste si říkala: „Bože tady je rámus.“ A teď si říkáte: „Nemohl by tady někdo něco alespoň shodit?“ Ještě před hodinou jste zakopávala o boty. Teď jsou pryč. A vy stojíte v předsíni a skoro vám to chybí. Dokonce i ta jedna bota uprostřed chodby, kvůli které jste si celý týden říkala: „Už se těším, že se tu nebude válet.“ „Nemohl by si jí někdo uklidit?“ Ne, nemohl.
A teď je uklizeno.
Tragédie.
Nikdo neotvírá ledničku každých šest minut.
Nikdo se neptá: „Máme něco dobrého?“
Přestože právě dojedl.
Nikdo nepřesouvá ovladač od televize na místo, o které, jste netušila, že existuje.
Nikdo nezabírá koupelnu. Nikdo nehledá nabíječku.
A nejhorší je, že vám to všechno začne chybět.
To je ta chvíle, kdy člověk zjistí, že s rodičovstvím není něco v pořádku.
Když jsou děti doma, chcete chvíli klidu. Když odjedou, chcete zpátky ten chaos. Rodič nemá šanci být spokojený. Když máte malé děti, myslíte si, že některé věci budou trvat věčně.
„Mami.“
„Mami!“
„MAMÍÍÍ!“
Občas si přejeme, aby nás alespoň pět minut nikdo nepotřebovat.
Pak děti vyrostou. A jednoho dne vás opravdu pět minut nikdo nepotřebuje. Ani hodinu. Ani celý večer. Ani celé dny.
A vy zjistíte, že to nebylo přesně to, co jste měli na mysli.
Dospělé děti totiž mají jednu novou vlastnost:
ŽIJÍ. BEZ VÁS. SAMY.
A dost úspěšně.
Což je samozřejmě přesně to, co jste chtěli. Jen jste nepočítali s tím, že se to opravdu podaří a poměrně dost rychle. Mají práci, partnera, peníze, auto a hodně vlastních názorů. Mnoho z nich vám bez vyžádání také sdělí. A vy si uvědomíte, že jste vychovali samostatného člověka. Na vás možná až příliš samostatného.
Nejtěžší disciplínou na rodičovství není přebalování, první třída ani puberta. Je to období, kdy musíme pochopit, že už nejsme hlavní postavou jejich života.
Máme významnou vedlejší roli. Někdy nám zavolají. Ne příliš často. Vždy méně, než bychom si přáli. Někdy vám oznámí, co udělali, přestože jste se jim snažila vysvětlit, proč to podle vás dělat neměli.
To je vrchol rodičovského vývoje.
A přesto jsou ty společné dny nádherné. Možná právě proto, že nejsou samozřejmé. Sedíte spolu u stolu. Smějete se. Pozorujete vnučku. Posloucháte syna. A někde uvnitř víte něco, co oni ještě úplně nevědí.
ŽE tyhle chvíle nejsou obyčejné. Že patří k tomu nejcennějšímu, co v životě máme.
Oni to zatím nevědí. A ani vědět nemají. Když je člověk mladý, má pocit, že času je obrovská zásoba.
Že další léto bude, další dovolená bude, další společná večeře bude, další Vánoce budou. Další „mami, kde máš….“ Bude. Jenže my už víme, že počet těchto dnů není nekonečný.
Proto si je pamatujeme mnohem víc.
Proto po jejich odjezdu stojíme v prázdném pokoji a jsme sentimentální kvůli věcem, které nás ještě včera rozčilovaly.
Najdu hrnek. Neodnesený. Dnes se na něj něžně podívám. Mám chuť ho snad i vyfotografovat. Na památku. Ale pak si uvědomím, že to přeháním a dám ho do myčky.
A tady začíná další část života. Musíme jít dál. Musíme znovu objevit člověka, kterým jsme byli před tím, než se náš život začal počítat podle školních prázdnin.
A když si to uvědomíme najednou pípne mobil: „Doletěli jsme v pořádku“.
A teď zase můžu být ta moderní, samostatná a vyrovnaná žena. S dětmi, na které jsem hrdá, protože i oni obstojí, jako jsem obstála i já.
