Článek
Jakmile se narodila dcera, tak jsem krátce na to začala mluvit o druhém dítěti. Chtěla jsem být zase těhotná a mít opět to malé voňavé miminko. Přišlo mi, jako bych se pro roli mámy narodila. Splnil se mi sen o dvou dětech a já si je chtěla užít.
Kdy už konečně půjdeš pracovat?
Dny s dětmi ubíhaly strašně rychle. Ani jsem se neotočila a synovi byly tři roky.
„Kdy už se vrátíš do práce?“ ptali se tcháni, kteří byli nervózní z toho, že už jsem šestým rokem doma.
Šokovala jsem je sdělením, že jsem si našla jen přivýdělek z domova, protože se ještě necítím na to, abych děti nechávala ve školce do večera. Navíc máme kroužky a nevím, jak bych to stíhala.
Občas jsem od mého okolí slyšela slova o lenosti či poznámky typu, že jsem si doma zvykla a teď už se do práce nechci vrátit. Upřímně? Opravdu jsem nechtěla. Díky přivýdělkům z domova jsem finančně přispívala do rodinného rozpočtu a zároveň jsem mohla děti vodit na kroužky.
Jak děti rostly, kroužků přibývalo a zejména hokej mi dával dost zabrat. Šibeniční časy tréninků od 13 hodin, kdy jsem na stadioně musela být už ve 12:30, abych syna stihla převléct, to nebylo slučitelné s žádným zaměstnáním. Pak přejezdy pro dceru a rychle na gymnastiku, posléze na tenis…
A čas zase plynul. Narážky na mou lenost, která dle některých stála za tím, proč se nevracím do práce, byly stále častější. Ani poloviční úvazek dělaný z větší části z domova neuspokojil názor okolí. Prostě plný úvazek a nic jiného se neuznává.
Mně to ale vyhovovalo. Práci jsem si dělala tehdy, když jsem byla doma. Zároveň jsem si mohla doma uklidit, uvařit či vyprat. Domácnost běžela v poklidu, děti byly na kroužcích vždy včas a partner mohl vydělávat a stoupat ve své kariéře.
Změna byla tvrdá
Po skoro deseti letech doma s dětmi jsem nakonec dospěla k tomu, že už se nechci hádat o peníze s podnikateli a rozhodla jsem se vrátit do státní sféry. Návrat do práce jsem náležitě oplakala. Vnitřně jsem nebyla připravená na to, že mi děti začne vodit někdo jiný nebo že na ně nebudu mít tolik času. Chtěla jsem ještě pár let zůstat doma.
Nakonec si to docela sedlo, ačkoliv nespokojenost se změnou režimu dávali najevo všichni členové naší domácnosti. Přitom jsem nejvíce nespokojená byla já, protože po příchodu z práce na mě doma čeká druhá šichta v podobě domácnosti, dětí a přípravy do školy.
Hlavou mi běžely myšlenky na to, že se možná vrátím k domácím přivýdělkům, protože jsme v tomto režimu byli všichni spokojenější. A ať si každý má, jaké řeči chce, být žena v domácnosti je podle mého názoru velmi důležitá práce. Ne každému to vyhovuje, mně ale ano.
Jenže poté mi napsala kolegyně, že náš minulý zaměstnavatel nás zapomněl nahlásit na úřadech a nemáme toto zaměstnání započtené v důchodě. Za tímto účelem jsem otevřela portál občana. A zatímco předtím jsem plakala kvůli návratu do práce, nyní jsem plakala, že jsem nešla do práce dříve.
Můj trest za roky s dětmi
Už v době svých studií jsem pracovala. A doma na rodičovské dovolené jsem nepracovala „jen“ tři roky, jinak jsem vždy nějakou brigádu měla. Jenže to všechno byly různé dohody na minimální částky. Takže podtrženo sečteno mi zbývá odpracovat ještě hodně let a základ pro důchod mám zatím hodně mizerný, protože to, co se mi započítávalo, byly minimální mzdy.
Zatímco jsem se tedy snažila doma vychovat dvě hyperaktivní děti, kdy jsem se snažila z nich udělat vychované lidské osobnosti, kdy jsem s nimi ponocovala při kojení a následně při všech jejich nemocech, kdy jsem trávila hodiny a hodiny venku na procházkách či na hřištích… (takto bych mohla rozhořčeně pokračovat). Prostě zatímco já byla matka na plný úvazek, tak všichni ostatní mohli pracovat na svých kariérách a zvyšovali si svůj důchodový základ. A já jsem se čím dál tím více stávala závislá na partnerovi, aniž bych si to uvědomovala.
Při pohledu na zoufalá čísla v mém důchodovém profilu jsem se utěšovala tím, že mám alespoň penzijní připojištění, které si platím od svých dvaceti let. Jenže vzhledem k nižším výdělkům jsem si spořila po celou dobu jen menší částku. V plném rozsahu mi to došlo až ve chvíli, kdy jsem zjistila, že si partner spoří dva roky a má naspořeno mnohem více než já. Důvod? Vyšší příjem, tudíž vyšší odvody a navíc příspěvek od zaměstnavatele.
V důchodu na tom budu doslova a do písmene mizerně. Budu potrestaná za roky, kdy jsem se plně věnovala svým dětem. A to se vyplatí!
