Článek
Většina lidí, mezi které bohužel patří i můj partner, žije v představě o líných sociálních pracovnicích. Tuto sociální sondu vídám dnes a denně u článků týkajících se dětí. Komentující viní líné ženské z OSPOD, že to dopadlo tak, jak dopadlo. A když jsou naopak moc aktivní a dítě rodině odeberou, tak jsou hrozné a měli by jim vzít jejich děti.
Mnozí mají za to, že pracovnice sedí v kanceláři, pijí kávu a drbou spolu. Ano, můžete přijít zrovna ve chvíli, kdy spolu pracovnice ráno sedí u kávy. Ale světe div se - probírají svoje případy, se kterými si neví rady a je to vlastně takový brainstorming, kdy hledají možná řešení.
A upřímně - i kdyby tam těch 15 minut seděly a jen tlachaly, vy to v práci neděláte?
Velká zodpovědnost, plat mizerný
Pravdou je, že stát se pracovnicí na OSPOD s sebou nese zodpovědnost. Pracovnice se stává zodpovědnou doslova za život dítěte, které má mezi svými složkami.
Uvedu jeden příklad za všechny. Přišlo oznámení, že maminka byla pozitivní na drogy při porodu. Při šetření v domácnosti bylo zjištěno, že má rodina ještě starší dítě, o které se otec v době návštěvy vzorně staral. Potřeby pro miminko byly zajištěny a mělo se jednat o jeden úlet, jinak už rodina drogy (prý) nebere.
Případ patřil jinému úřadu, závěry byly odeslány a doufala jsem, že rodinu budou hlídat. Rodina se u mě nakonec objevila o pár týdnů později, že již patří „do mé oblasti“. Přišli zjevně pod vlivem drog, což prokázaly následné testy.
Rodina byla ochotná spolupracovat, a tehdy se rozjela velká debata. Podpořit je v tom, aby dokázali, že to zvládnou, nebo odebrat obě děti, protože jim hrozí nebezpečí, když budou rodiče sjetí? Rozhodnutí bylo na mně a já se rozhodla pro to druhé.
Druhý den si doteď pamatuji jako můj nejhorší pracovní den. Vykonavatelé, záchranka, ochranka a my. Trauma pro rodinu, pro děti i pro všechny zúčastněné.
Tatínek ještě to odpoledne, posilněn dávkou drog, mlátil na dveře mé zamčené kanceláře a řval, že mě zabije. Koukala jsem ten den zrovna na svou výplatní pásku a přemýšlela, zda mi to za to stojí.
Mnohokrát jsem od té doby přemýšlela, zda jsem udělala správně. Zvláště v době, kdy jsem se stala matkou a došlo mi, že jsem odvezla šestitýdenní miminko od maminky. Ale to vám v této práci nikdo nepoví. Rozhodla jsem se tak proto, že kdyby zfetovaná maminka miminko zalehla a zabila ho, budu souzena i já.
Nic neděláš, nebo naopak děláš moc
Práce na OSPOD je o sezení nad složkami a papíry. Ale tyto dokumenty jsou zároveň osudy živých dětí. Na těch papírech jsou napsány křivdy, kterých se na nich rodiče dopustili, a tyto křivdy má napravit někdo cizí.
Ty papíry jsou v mnoha případech dlouhé zápisy z jednání s naštvanými rodiči, kteří na sebe házejí vinu a doslova vytahují kostlivce ze skříně.
„A proč mi nevěříte?“ ptá se naštvaná rozvádějící se maminka, jejíž manžel žádá střídavou péči.
Proč? Protože před chvíli tady byl váš manžel a říkal o vás takové ošklivé věci, že se skoro bojím sedět s vámi v kanceláři. Jenže vy tady teď sedíte a říkáte ještě horší věci o něm. A komu já mám věřit?
A tak se oba rodiče vztekají, že jsem neschopná a nechci jim pomoci, nic nedělám a jen prý sedím v kanceláři. Ok, říkám si, a jdu navštívit jejich dítě do školy, aby mi povědělo, jak to samo cítí.
Jamile se to dozvědí rodiče, tak jsem zase naopak moc aktivní, udělala jsem ostudu ve škole (kterou tam ale často dělají oni sami, když se v šatně hádají o dítě) a budou si na mě stěžovat. Stížnosti přijdou od obou. A vedoucí musí odpovídat a má práci navíc. A já? Mně se počet stížností odrazí na osobním ohodnocení, což těmto rodičům udělá opravdovou radost.
„Dobře jí tak, mrše,“ hlásil mi hned tatínek, jak na odpověď na stížnost reagovala maminka.
Já se mezitím vracím ke stolu, kde leží dalších dvacet aktivních spisů. Dětí, které potřebují pomoc, protože jejich rodiče nejsou schopni uvažovat racionálně.
Případ, který nikdo nechce
Jeden příklad za všechny je aktuální kauza Agáty Hanychové a Jaromíra Soukupa. Sociální pracovnice, která je má na starosti, ta podle mě ani nespí.
Oba rodiče nebo jejich právníky má určitě co chvíli na drátě a musí řešit všechny konflikty, které mezi rodiči nastaly. V reálu to totiž vypadá tak, že cokoliv se stane u předání dítěte, mají rodiče potřebu nahlásit na OSPOD.
Jeden přijde, oznámí, jak se druhý zachoval hrozně a že je to jasný důkaz toho, že by neměl mít takto rozšířený styk s dítětem. To ihned přijde dementovat druhý rodič, který situaci vnímá jinak, byl vyprovokován a dětinské chování toho druhého je jasným důkazem toho, že nemůže vychovávat dítě.
Na konci takových jednání to vždy probíhá stejně - oba rodiče na vás koukají a čekají, že se zhrozíte a řeknete, že má ten dotyčný (nebo ta dotyčná) pravdu a že jdu hned psát na soud, aby zakázali druhému rodiči styk s dítětem.
Aktuálně sociální pracovnice ohledně této dvojice navíc řeší napadení, vniknutí na cizí pozemek, nepředání dítěte…
Hanychová a Soukup jsou prostě typickými (ačkoliv extrémně vyhrocenými) typy rodičů, kteří nezvládli rozchod a dělají si vzájemně peklo. A odnáší to jen a jen jejich dcera. A kdo za to může? Samozřejmě ta neschopná ženská z OSPOD, která je očividně slepá a nevidí, kde je pravda.
No pardon, ale to podle mě teď neví ani samotní rodiče. Jediné, co takoví rodiče aktuálně chtějí, je, aby to za ně rozhodl někdo jiný. OSPOD je povinen jim pomoci, je to přece práce tohoto úřadu. Ale oni sami nic dělat nebudou, na mediaci nepůjdou a do rodinné poradny je nikdo v žádném případě nedostane. Ale pomoc chtějí.
Až tedy někdy zase budete číst článek o zneužívaném dítěti, tak se zamyslete nad tím, kolik toho jedna pracovnice asi tak může zvládnout v jedné rodině, když jich má třeba dvacet. Kolik toho může odhalit během hodinové návštěvy? Ona to totiž není vina té pracovnice, ale systému, který není schopen zajistit dostatek pracovníků, kteří by rodinám mohli poskytnout maximum péče.
