Článek
Já nejsem konfliktní ani nesnášenlivý člověk. S rodinami, které utíkají před válkou, bych neměnila ani na chvíli, a je mi jejich osudu velmi líto.
Jen mám někdy na našem hřišti pocit, že už jsem spíše na Ukrajině a že těch utíkajících rodin tam moc není.
Zvykněte si
Když bylo synovi pět let, zažila jsem na hřišti nepříjemnou situaci. Chlapec o dvě hlavy vyšší, pár let starší a dobrých patnáct kilo těžší se rozhodl poměřovat síly s mým synem.
Syn chtěl na houpačku, čekal na ni a když na něj přišla řada, vtrhl tam tento chlapec a když se syn ohradil, dal mu facku a následně pokračoval dalšími ranami.
Byla jsem naštěstí poblíž, okamžitě tam přiběhla a kluka odtáhla. Chlapec se neměl problém ohnat i po mně a spustil lavinu ukrajinských slov.
Na dotaz, kde je máma, se zvedla paní sedící dva metry od houpačky, která se celé situaci smála. Anglicky jsme si vyměnily několik vět, kdy jsem paní oznámila, že její syn napadl mého syna. Ona to věděla, celé to přeci viděla a syn se zachoval správně.
Na můj nechápavý obličej se mi dostalo odpovědi, že toto je normální hra na ukrajinských hřištích a že se tím chlapci zocelují. Prý je normální, že se perou a matky nezasahují. Oznámila jsem jí, že nyní ale nejsou na Ukrajině a že na českých hřištích se nepodporuje mlácení mezi dětmi.
Paní se na mě mile usmála a řekla mi: „Zvykejte si.“
Zanechala mě s otevřenou pusou a odešla ke skupince dalších pěti maminek, kterým jsem byla pro smích.
Výchova, které nerozumím
Nebyl to, jak se později ukázalo, můj poslední střet s jinými zvyklostmi.
Na našem nejoblíbenějším hřišti je velká trampolína obklopená kamínky. Tyto kamínky občas malé děti hází nahoru, což je velmi bolestivé pro děti, které zrovna skáčí. Každá rozumná maminka své dítě zastaví, když ho vidí. Když maminka není na dohled, upozorní na to dítě jiný rodič nebo dítě. A funguje to.
Jenže ukrajinské děti mají jinou, pro mě nepochopitelnou, výchovu. Alespoň to na mě tak působí. Mohou si dělat co chtějí, mohou ubližovat jiným, ale nikdo jim nesmí nic říct.
A tak se jeden z rodičů naštval a požádal dítě, aby přestalo. To očividně nerozumělo, tak mu tento rodič chytil ruku a ukázal rukou, že se to nesmí. Ačkoliv jsme dítě žádali opakovaně a hledali pohledem matku, nikdo se nikdy nezvedl. Jakmile se ho ale daný rodič dotkl, vlétla na něj hysterická matka a řvala na něj.
Jiné dítě, stejná trampolína. Matka identifikována a požádána, aby svému dítěti vysvětlila, že se to nemá dělat. Matka vstala, dítě uteklo, dali si pár koleček kolem trampolíny a nakonec maminka rozhodila rukama s tím, že se snažila, a šla si sednout ke kamarádkám. Její syn pokračoval v házení kamínků.
Ctím pravidla dané země
Dané hřiště se nachází v centru Prahy a je velmi multikulturní. Mezi rodiči je mnoho cizinců a rasově je hřiště také velmi rozmanité. Ale vždy jsme se domluvili a nikdy jsme nenaráželi na kulturní problémy. Je to hlavně tím, že většina rodičů cizinců žila v Čechách již dlouho a přizpůsobili se.
Chtěla bych věřit, že se takto přizpůsobí i ukrajinské rodiny, ale zatím postup nevidím. Naposledy jsme byli na hřišti včera. Na trampolíně ukrajinský chlapec zkoušel karate tím, že kopal do okolních dětí. A maminka? Ta se tomu smála.
Další chlapec si vedle mě sedl na lavičku a plival vodu. Bylo mi to nepříjemné a požádala jsem ho, ať přestane. Spustil něco ukrajinsky a plivl mi vodu na nohy.
Jsem sociální pracovnice, mám velmi vysoké sociální cítění, které vytáčí mého partnera. Dokážu omluvit skoro každého bezdomovce a je mi líto feťáků, protože vím, že za jejich osudem je v mnoha případech silný příběh.
Ale ukrajinské rodiny (včetně tatínků) a jejich suverénní chování v zemi, která je přijala, mi vadí. Já i když jsem na dovolené, tak akceptuji pravidla dané země a nedovolila bych si chovat v rozporu s kulturou dané země. A už tuplem bych si netroufla někde říct, že si mají zvykat, protože teď tady bydlím a platí zde moje pravidla.
Zdroj: autorský článek
