Článek
Nejspíše přitahuji zvláštní sousedy, a tak jsem dětství strávila vedle jedné bláznivé sousedky a část dospělosti vedle druhé.
A slovo bláznivé nepoužívám v nadneseném kontextu. Obě dámy totiž byly (a stále jsou) nemocné a obě si tuto skutečnost nechtějí přiznat.
Moje dětství plné strachu
Sousedka z dětství měla klidná a bouřlivá období. V těch klidných se „jen“ hlasitě smála nebo telefonovala. S oblibou takto činila v jednu hodinu ráno.
Když nastalo bouřlivější období, tak jsme přebíhali z bytu těch pár metrů do výtahu v tichosti a s přáním, ať nevyskočí z bytu.
Občas se podařilo, občas stihla na poslední chvíli chytit dveře výtahu. A to byl teprve problém, protože pak jste byli v pasti. V pasti jejích paranoidních představ, nadávek, výhružek a dalších skvělých věcí, které bych nikomu nepřála.
Jejímu teroru se nevyhnul nikdo z ulice, a po nějaké době to všichni přijali jako fakt, že je prostě jiná, ale jinak neškodná.
Déjà vu
Po přestěhování k partnerovi jsem se těšila na hezké sousedské vztahy. Ale aby mi to nebylo líto, osud mi nadělil ženu středního věku, očividně velmi psychicky nevyrovnanou a milující alkohol.
S oblibou si domů vodila různé pány a dávala baráku najevo, že se má moc dobře. To byl v podstatě ještě ten dobrý scénář.
Když totiž žádného pána nepřivedla, následovalo mlácení dveřmi a vulgární nadávky baráku, ať všichni vstáváme (+slova, která nelze publikovat). Aby probuzení celého baráku ve tři ráno pojistila, bouchala vchodovými dveřmi, řvala na chodbě a pouštěla muziku.
Zoufalost vedla ke zvyku
Obě dámy mají kromě nemoci společné další dvě věci - okolí si na ně zvyklo a byt je v jejich vlastnictví.
Okolí si sice zvyklo, ale spíše z donucení. Volání policie kvůli rušení nočního klidu se vám omrzí, když zjistíte, že tím policii otravujete a nic nevyřešíte. Paní sousedka si totiž hned po odjezdu policie hudbu pustila znovu a ještě více nahlas.
Problém je i v tom, že když se jedná o jejich byt, nelze zavolat vlastníkovi a řešit s ním, aby danou osobu vyhodil.
A proto si nakonec lidé raději zvyknou a mávají rukou. Je ale opravdu nutné takové jednání snášet? Ráda bych napsala, že není, ale málokdo má na to, aby se pustil do boje.
Zní to hezky, ale ta praxe je očistec
Vaším prvním krokem by samozřejmě měla být dohoda. Sdělte sousedovi, co vám vadí, a zkuste najít řešení.
Pokud toto nepomůže, což u psychicky nemocných lidí můžete rovnou vyloučit, pomůže vám občanský zákoník.
Už první fáze je ale velmi náročná a unavující - důkazy, volání policie, získávání svědků apod.
Než totiž na někoho podáte žalobu, musí být záznamy o tom, že jste se snažili situaci řešit. Opakovaně voláte to samé místní oddělení, aby bylo co nejvíce záznamů. Trváte na tom, že policie musí o výjezdu udělat zápis. Natáčíte, fotíte a mluvíte s dalšími poškozenými.
Následně, vybaveni vším potřebným, musíte podat tzv. sousedskou žalobu nebo podnět příslušnému úřadu, aby zahájil správní řízení.
A pak přichází zkouška trpělivosti - dlouhé čekací lhůty na stání, tahanice, zhoršení sousedských vztahů a také velké finanční výdaje.
Už chápete, proč se těm bláznivým a otravným sousedům žije v Čechách tak dobře? Já po zkušenostech ano. A stejně tak už chápu, že někdy už někomu rupnou doslova nervy, a otravnému sousedovi dá pěstí. O to více je mi pak líto, že v tomto ohledu soud nebo správní řízení přijdou rychle a bez milosti.
