Článek
Hokejista? No to ani náhodou. Opravdu nejsem typ na zimní sporty a nesnáším zimu. Ale nemám obavy, než malý povyroste, tatínka to přejde.
Náš chlapeček roste a tatínek je stále více natěšený na okamžik, kdy se z něj stane hokejista. Spouštím akci „bude fotbalista“ a malému neustále cpu míč. S radostí zjišťuji, že má míč moc rád a že i tcháni stojí při mně a nenápadně (velmi okatě) malému všichni říkáme, že bude fotbalista. Už už si myslím, že to klapne, když partner bouchne. Emotivní výlev, na který u něj nejsem zvyklá. Jak jediné, co chtěl, bylo mít malého hokejistu a je takový problém ho podpořit? Sakra! No jasný, jsem slaboch. Doteď ho podezírám, že jsem se stala součástí emotivní manipulace a neprokoukla ji včas, ale což. Má pravdu, proč to nezkusit.
Je tady den D a náš malý „Jágr“ nastupuje na led. No pláču! Jsou tak roztomilí v té hokejové výstroji.
Syn se směje, líbí se mu to, hned se zapojuje. Tak dobrý, to nebude tak hrozný, jak jsem si myslela. Padá na led a bouchl se o mantinel – proč mu nikdo nepomůže? Hej, leží tam, pomozte mu, ne? Ale slyším jen trenéra, jak volá „vstávej“. A dokonce po MÉM synovi hází rukavici! No to je vrchol! Tak to přehnal a já budu mít alespoň důvod skončit. Po tréninku se úzkostlivě ptám svého zlatíčka, zda je v pořádku. Jasný, proč bych nebyl? A co ta rukavice, jak po tobě trenér hodil? To byla strašná legrace mami, už se těším na příště! Vážně?!
Ano, vážně. O 2 dny později stojím zase u mantinelů a pozoruji syna, jak se snaží bruslit, aby se zapojil mezi starší kluky. Vidím, jak se směje. Říká o sobě, že je „kokejista“, protože mu nejde říct hokejista. A já mrznu. Fakt nesnáším zimu!
Hokejová taška, kalhoty, ramena, helma… Už v tom lítáme za 8 000 Kč. A tatínek jede ve velkém, na zahradě máme tréninkový koutek za částku, kterou se stydím i vyslovit. A když povídá o tom, že by byla legrace udělat ze zahrady kluziště, nesměju se. Mám totiž obavu, že to není legrace.
A víte, co ještě není legrace? Že mi zapomněl říct, že kromě hokeje musí ještě syn chodit na kurzy bruslení. To je přeci logické, že se musí naučit pořádně bruslit, ne?
A o tom kompenzačním cvičení už mi říkal? Ne? Tak mi to říká teď. Bruslení je totiž jednostranná zátěž a je třeba to kompenzovat – například gymnastikou.
Uběhly tři roky a já mrznu už čtyřikrát týdně. A aby mi to nebylo líto, mám i ten fotbal - jako kompenzační cvičení. A aby to dceři nebylo líto, má tenis. A aby to mamince nebylo líto, tak má radost, že děti mají radost a o tom to je.
