Článek
Když jsem byla těsně před porodem syna, přišla ke mně dcera, přitulila se ke mně a mnou projel krásný pocit vděčnosti a lásky.
V tu chvíli se ve mně ale zároveň spustila lavina až nesnesitelných pocitů viny. Vinila jsem sama sebe, že jsem dceru připravila o pozici jediného dítěte a za pár dní jí domu přivedu „konkurenta“.
Hlavou mi navíc začaly běhat myšlenky, zda je v mém srdci místo i pro jejího bratříčka. Přišlo mi, že mé srdce není dost velké pro oba a začala jsem se bát, zda budu mít syna stejně ráda jako dceru.
Veškerý strach samozřejmě zmizel po porodu, když jsem svého syna držela v náručí a zjistila jsem, že mateřské srdce je nekonečné.
V něčem jsem ale přeci jen měla před porodem pravdu - nelze milovat obě děti stejně.
Láska má totiž mnoho podob a stejně jako je každé dítě jiné, je i rodičovská láska ke každému dítěti jiná.
Každé dítě potřebuje jinou lásku
Než začnete přemýšlet na tím, zda svoje děti máte nebo nemáte rádi stejně, odpovězte si na následující otázky:
- Co to znamená milovat ostatní stejně?
- Chováte se ke každému dítěti úplně stejně a pečlivě měříte svou náklonnost, abyste se vyhnuli zvýhodňování?
- Jak pak uznáváte jedinečnou identitu našich dětí?
Věřím, že každé dítě je jedinečně jiné, a proto je třeba každému vyhovět v souladu s jeho vlastními jedinečnými potřebami a osobností.
Tím, že každé dítě milujete způsobem, který mu konkrétně vyhovuje, mu dáváte identitu a vážíte si ho takového, jaké je.
Moje dcera nemá ráda, když se na ni příbuzní vrhnou a začnou ji pusinkovat. Byla již jako miminko spíše odtažitější, na spaní potřebovala svůj prostor a mazlení nebylo její oblíbenou činností.
Syn se naopak od narození rád tulil. Usínal zásadně u mě a mazlení zbožňoval.
Zatímco dcera se přijde pomazlit sporadicky, syn se mazlí pořád. A zatímco dcera nastavuje při puse tvář, syn všechny opusinkuje sám.
A tak se stalo, že mi jedna známá řekla, že je jí jasné, které z dětí mám raději. Určitě syna, protože je to mazel a dcera je odtažitá.
Velmi mě tím zarazila, protože upřímně je to spíše naopak a více tíhnu k dceři, jejímuž chování rozumím. Svět syna je pro mě totiž velkou záhadou a některé chlapské záležitosti asi ani nechci pochopit.
Zároveň však s čistým svědomím mohu říci, že je miluju oba stejně, ale jinak. U každého si cením jiných vlastností a na každém svém dítěti miluji jinou věc. A pro každého člověka je to, co na druhých miluje, jiné.
Složitá alchymie
Celá problematika je navíc zkomplikovaná tím, že každý rodič projevuje svou lásku jinak a každý rodič může mít svého favorita. A pokud se náhodou kvůli tomu cítíte špatně, tak nemusíte.
Zvýhodňování, které rodiče pociťují vůči jednomu dítěti před druhým, je obvykle nevědomé, nikoli záměrné. Většina rodičů si neklade za cíl mít oblíbence. Prostě se to tak vyvine danou situací.
Stejně tak není na místě se vinit, pokud vnímáte, že opravdu cítíte větší lásku k jednomu z dětí. Rodiče nemohou milovat děti stejně, protože žádné dvě děti nejsou stejné.
Některé děti se navíc narodí tak, že vypadají a chovají se více jako jeden rodič než druhý. Tyto podobnosti vyvolávají přirozenou přitažlivost (pokud se máme rádi) nebo odpor (pokud se nemáme rádi) mezi rodičem a dítětem. To se může promítnout do toho, že dítě je zvýhodněným nebo upozadněným dítětem rodičů.
