Článek
Když jsem byla malá, tak se u nás tradice moc nedodržovaly. Vánoční stromeček byl nutné zlo, které se musí ozdobit. Vánoční cukroví povinnost, která se musí upéct.
Velikonoce byly ještě horší, protože kvůli těm pár dnům se přeci nevyplatí nic připravovat. A tak se udělalo pár vajíček, švagr mě přišel vyšupat a pak se sedlo, povídalo a popíjelo.
Když jsem se stala matkou já, měla jsem jasnou představu - já svým dětem svátky nezkazím a tradice budu dodržovat.
Jde to, ale dře to
Po několika letech musím se sklopenýma ušima přiznat, že zvládnout práci, dvě děti, milion dalších věcí, a k tomu si užívat nějaké svátky, je v podstatě nemožné. Chápu tedy nyní své rodiče, že u svého pátého nejmladšího dítěte už neměli sílu.
I přes toto prozření se ale opravdu snažím. S dětmi vyrábíme na každé svátky vlastní dekorace, zdobíme celý byt a čteme si o tradicích a zvycích. A samozřejmě se je snažíme i dodržovat.
Vánoční svátky jsou v tomto pohodové, protože vánoční atmosféru nasajete i ve velkém městě (možná dokonce více).
Jenže pak přijdou na jaře Velikonoce a je to úplně jinak.
A přijdou ti koledníci?
Nemáme žádnou chatu, chalupu ani nic jiného na vesnici. Stejně tak nemáme na vesnici žádnou rodinu. Jsme tak odkázání na milost a nemilost velikonočním svátkům v Praze.
A protože nechci děti ochudit o zvyky a tradice, tak jsme nabarvili vajíčka, upekli perníčky, měli jsme beránka i mazanec. V košíku byly dokonce připravené bonbónky a čokolády.
Dcera už je starší a dala si opravdu záležet na tom, aby nadílky byl dostatek. Jenže nikdo nepřišel.
Kluci se nedohodli a seděli doma, protože se styděli. Další její spolužáci byli mimo Prahu a její bratranec se na ni vykašlal.
Chtěla jsem to zachránit alespoň koledováním syna, ale všechny holčičky ze školky, kterým jsem napsala, byly mimo Prahu.
Jediný, kdo přišel, byl velikonoční zajíček, který vstal v šest ráno, aby připravil ve vnitrobloku nadílku.
Byli jsme celý den venku, podnikli rodinný výlet a všechno bylo podle mě moc fajn. Pak ale večer přišly děti, smutně se na mě podívaly a pravily: „A přijdou vůbec nějací koledníci?“
No teď už ne, odpověděla jsem zaskočeně a sledovala své děti, jak smutně zalézají do postele. Před usnutím se mě ještě dcera zeptala, proč jsme tedy připravovali nadílku.
Tato otázka mnou rezonuje dodnes a odpověď je, že vlastně nevím. Proč se tak urputně snažím dodržovat tradice, když není nikdo v našem okolí, kdo by je dodržoval s námi?
PS: Hledám adoptivní prarodiče na vesnici na příští Velikonoce!!!
