Článek
Když jsem odcházela na mateřskou, loučila jsem se v práci s tím, že jsem za tři roky zpět. Když byly dceři dva roky, úplně mě ta představa vyděsila. Vyřešilo to narození syna, ale jen dočasně, protože jsem samozřejmě stejný problém řešila za pár let.
Děti na prvním místě
Když byly synovi tři roky, nastoupil do školky a já si šla hledat práci, která by odpovídala mým potřebám. Ty byly jasně stanoveny dětmi - maximálně poloviční úvazek a ideálně s klouzavou pracovní dobou.
Kupodivu takových nabídek moc není. Syn zrovna začal hrát hokej a tréninky začínaly ve 13 hodin, čímž jsem byla omezená. Zároveň jsem nemohla chodit na večery, protože noční měl tehdy často partner a nešlo to nakombinovat.
Štěstí se na mě usmálo a já jsem začala pracovat jako lektorka primární prevence. Moje vysněná práce, na kterou jsem studovala nástavbu nad mé studium. To, co nastalo po nástupu do práce, lze popsat jedním slovem - peklo!
Domácnost se mi hroutila pod rukama, na kroužky jsem přibíhala neustále pozdě a hádky na sebe nenechaly dlouho čekat. Navíc to bylo na podzim a děti byly neustále doma.
Poprvé jsem se dostala do situace matek, které jsem do té doby proklínala - je ta rýma ještě ok, aby mohl do školky? V duchu jsem se omlouvala všem pracujícím maminkám, které jsem odsuzovala za to, že dávají dítě s rýmou do školky a s pocitem studu a selhání jsem tam syna dala také.
Z rýmy se tím pádem samozřejmě stalo něco mnohem horšího a přišlo první OČR. Následovalo další a další… Babičky bydlí daleko, moje práce byla platově opravdu mizerná a bylo tedy jasné, kdo bude zůstávat doma.
Po třech měsících jsem boj vzdala a pochopila jsem, že tudy cesta nevede. Jsem na děti převážně sama, protože partner má náročnou práci. Dcera začala chodit na tenis, syn na hokej, do toho škola a domácnost. Prostě to nešlo.
Kancelář prostě není pro mě
Hned jsem si našla novou práci - kancelářská práce absolutně mimo mé vzdělání, finančně podhodnocená, ale s příslibem, že po zaučení nastane 100 % home office. Zde jsem pracovala dva roky, směny si plánovala podle dětí a když byly nemocné, pracovala jsem z domova. Za mě skvělé, ale zaměstnavatel si po dvou letech uvědomil, že když pracuji z domova, tak si mezitím i vyperu a uklidím a jemu to vlastně vadí, takže buď 100 % office, nebo konec.
Aktuálně pracuji už jen z domova. Postupně se mi podařilo sehnat několik prací, z nichž jednu mám na normální smlouvu a další jsou dohody. Občas je to makačka, když se ozvou všichni šéfové, že zrovna hned teď něco potřebují. Ale jinak si mohu práci plánovat podle dětí a jejich aktivit.
Vše se uklidnilo, domácnost už není jako po výbuchu atomové bomby, stíháme všechny kroužky a hlavně jsem se uklidnila já. Už nemusím řešit, zda pošlu do školky dítě s rýmou. Zůstane doma a dá se dohromady. Navíc ta pohoda, když nemusím přesně v 8 ráno někde sedět? Ta je k nezaplacení.
Práce z domova není práce
Jenže mé okolí je jiného názoru. Vzhledem k tomu, že nechodím do žádné kanceláře, tak vlastně nepracuji. Podle některých bych měla děti stáhnout z jejich aktivit, dát je například jen do Sokola, který je až večer, a jít normálně do práce. Přeci nemůžu sedět dalších pár let jen doma, ne?
Mohu jim horem dolem vysvětlovat, že odpracuji denně minimálně osm hodin a do toho stíhám vše okolo dětí. Marně jim říkám, že si aktuálně vydělám více, než kdybych chodila do práce na plný úvazek ve svém oboru. Prostě jsem doma, a tak logicky nepracuju.
Někteří mají potřebu mi zdůrazňovat, že pracuji v podhodnocených a mému vzdělání neadekvátních oblastech. Ano, je to tak. Je to daň za to, že nemusím nikde sedět přesně daný počet hodin a mohu se věnovat dětem.
Také poslouchám, že dávám špatný vzor dceři. Prý jí ukazuji, že je zbytečné studovat, protože stejně skončí doma s dětmi. Podle mého názoru jí ukazuji, že si může vybrat. Pokud si ona vybere kariéru, bude to její volba stejně tak, jako je mojí volbou být zde pro děti, dokud mě potřebují.
Já to v hlavě srovnané mám a věřím, že se jednou do běžné práce vrátím a třeba i tu kariéru udělám. To ale nic nemění na tom, že mě toto stigma, se kterým se potýkají matky pracující z domova, vadí. Proč bych měla být méněcenná jen proto, že nesedím v kanceláři?
