Článek
Některé osoby jsou odolnější, jiné jsou citlivější a další přecitlivělé. Já jsem bohužel to poslední a vše si moc beru k srdci. Za každou větou hledám skrytá sdělení a každou kritiku vnímán stonásobně.
Musí vám být jasné, že s tímto nastavením bylo přežití puberty velmi náročné.
Pubertální mozek jednal
Ve 14 letech jsem začala vnímat narážky okolí na mou postavu. Měla bych se krotit a jídlem, zadek mi nějak narostl… Chvíli to trvalo, než mi došlo, že mají pravdu. A protože jsem nejen přecitlivělost sama, ale zároveň extrémista, co jde ode zdi ke zdi, tak jsem nápravu pojala po svém.
Rozhodla jsem se pro dietu. Podporovaná okolím jsem začala hlídat, co jím. Vše probíhalo dle mých představ, kila šla dolů a já se radovala. Jenže pak se kila zastavila.
„Co dělám špatně? Proč to najednou nejde dolů?,“ ptala jsem se sama sebe zoufale.
Nutno podotknout, že v té době byl internet pouze součástí počítačů připojených na modem a každé připojení stálo hodně peněz. Dnes bych se podívala na Google ve svém chytrém telefonu a dozvěděla bych se, že první kila jdou rychle, ale pak dojde ke stagnaci a že je to normální.
Ale já neměla chytrý telefon. Co jsem však měla byl pubertální mozek a udělala jsem si svou vlastní dedukci - ještě pořád jím hodně.
Začátek konce
Rozhodla jsem se proto ubrat večeře. Bez večeří se dá žít a budou určitě tou příčinou, proč nehubnu tak rychle. Ručička váhy se trochu pohla, ale ne tolik, jako na začátku.
Odebrala jsem proto ještě snídaně, následně i svačiny a posléze už nezbývalo, než ubrat i ty obědy. Vždy jsem jen něco uzobla, aby se neřeklo, ale jinak jsem si vystačila s jablky.
Ty se postupně staly jedinou položkou na mém jídelníčku.
Doma si rodiče nevšimli, že nejím. Že nevečeřím, to věděli, a přes den mě neviděli, tak nemohli tušit. Tatínek měl snahy se mnou mluvit o tom, zda už to nepřeháním, ale měl velký hendikep - byl to muž, a ženský pubertální svět byl pro něj vzdálený. Navíc jsme oba typičtí cholerici, a tak jsme oba hned vypěnili.
Mamka se ségrou měly z mého hubnutí radost. Zatímco jsem sklouzla k anorexii, tak jsem poslouchala, jak jsem krásná a jak mi to sluší.
Přišla jsem si skvěle! Jenže pak se to nějak celé sesypalo. Najednou mi začalo být často špatně. Tělo mi odmítalo už i jablko. Menstruaci jsem už nějaký čas nedostala. A i ti, kteří mě chválili, najednou změnili postoj a ptali se, zda už to není moc.
Bylo mi skoro 15 let a vážila jsem 32 kg.
Léčba byla dlouhá, zúčastnilo se jí mnoho lékařů. Ne všechna opatření byla ideální. Například návrat menstruace byl dle doktorky možný jedině řádnou hormonální léčbou. A tak jsem dostala hormonální antikoncepci se silnou dávkou hormonů. Přibrala jsem po ní za měsíc 12 kilo a za další měsíc dalších 8. Z této skvělé léčby mám nejen rozhozený celý hormonální systém, ale i strie z rychlého přibrání.
Čeho se mi naopak nedostalo, to byla péče terapeuta. Všichni se tak soustředili na to, abych přibrala, že když jsem po antikoncepci nabrala dvacet kilo, jako by jejich úkol byl splněn a já už je nezajímala.
Respektive zajímala jsem své okolí, které těžko nešlo, jak jsem přibrala.
„Už jsi jednou zhubla, když se hecneš, dokážeš to znovu,“ znělo z úst přátel a tato slova bodala jako nůž.
Boj na celý život
Paradoxem je, že jsem nebyla tlustá. Byla jsem trochu oplácaná, ale určitě se nedá říct ani to, že bych měla nadváhu. Ale stačilo pár hloupých slov a já jsem se zřítila do propasti, ze které jsem doposud nevylezla.
Díky svému chybnému rozhodnutí jsem si rozhodila celý metabolismus. Bohužel se mi nedostalo ani poradenství, a tak jsem se projedla do opravdové nadváhy.
Kdykoliv se snažím shodit kila, vracím se do věku čtrnácti let a během pár dní se opět propadám k tomu, že přestanu jíst. Naštěstí už nemám pubertální mozek a mám zodpovědnost vůči dětem, takže se vždy rychle vzpamatuji.
Pochopila jsem, že s mentální anorexií je to jako s kouřením. Jakmile jednou začnete, skončit s tím je celoživotní proces. A stejně jako u kouření je lepší vůbec nezačínat.
