Článek
Už jako dítě jsem říkala věci dřív, než jsem stihla domyslet, co vlastně znamenají. Někdy to bylo vtipné, jindy trapné, občas i dost nepříjemné. A s věkem se to nezměnilo. Jen se místo učitelky ve škole teď diví šéf, kolegové, partner nebo kamarádi.
Jazyk rychlejší než mozek
Moje ústa fungují jako sprint, zatímco mozek si dává maraton. Slova mi lezou z pusy dřív, než se myšlenka vůbec zformuje. Ne proto, že bych byla bezohledná – ale protože to prostě nejde zastavit. Reagování v reálném čase je jako jízda bez brzdy: když něco slyším, okamžitě na to musím reagovat.
Jako bych měla potřebu zaplnit ticho, dodat odpověď, zachránit situaci… nebo se do ní ještě víc zamotat.
Nechtěla jsem tě urazit
Kolikrát už jsem někoho nechtěně ranila, přerušila, nebo zkazila atmosféru jedinou větou. Dodnes si pamatuji, jak jsem kamarádce a alopecií, která nemá vlasy, řekla, že alespoň ušetří za kadeřnici. V té chvílí mi to přišlo jako fajn k odlehčení atmosféry, ale nesetkalo se to s úspěchem.
Ironie je, že často říkám pravdu. Jenže když pravdu servírujete bez filtru, bez taktu, bez přemýšlení – může to bolet. A místo ocenění za upřímnost vás čeká uražený výraz nebo dusno.
Když se mě někdo zeptá: „Jak v tom vypadám?“ moje odpověď většinou není: „Skvěle!“ ale spíš: „No… asi bych zkusila něco jinýho.“ Možná je to čestné. Možná je to i užitečné. Ale společensky je to nebezpečné.
Na gymnáziu jsem byla zástupkyně předsedy třídy a jednou jsem ho musela zastoupit v ředitelně na jednání předsedů tříd. Říkala jsem pravdu - učitelé se chovají nevhodně, chodí pozdě na výuku, ale když jednou přijdou včas, dávají poznámky… Nebyl učitel, který by mi toto nedal „sežrat“, ačkoliv jsem neřekla nic, co by nebyla pravda. Bylo to naposledy, co jsem v ředitelně byla.
A přesto…
Přesto si nemyslím, že bych to měla úplně změnit. Neumím hrát hry, neumím taktizovat, nejsem mistr diplomacie. Ale jsem autentická. To, co říkám, je skutečné a vychází to z mého charakteru. Nejsem sluníčkářka a vzhledem k životním zkušenostem a pracovní náplni ani nemohu být. Opravdu se mi velmi těžko baví s lidmi, kteří vidí svět zalitý sluncem, protože já vím, že takový není.
Učím se brzdit. Učím se v duchu napočítat do tří. Učím se ptát: „Chceš opravdu slyšet upřímnou odpověď?“ Ale nebude ze mě nikdy mlčenlivý stratég. Jsem prostě člověk, jehož slova občas předběhnou myšlenky.
Pokud jste také takoví a trápí vás to - nemělo by. Jen si své chování musíte uvědomit a nepouštět se situací, kde by vás rychlejší pusa mohla stát například zaměstnání.
Již jsem se naučila, že když jsem nervózní, tak je moje pusa velmi rychlá a velmi upřímná. Snažím se hlídat v situacích, kde by to mohlo mít nepříjemné následky. Ale naposledy jsem například starostovi naší městské části řekla, že by oblečení se znakem úřadu měli dostávat zaměstnanci zdarma a ať o tom popřemýšlí. Kolegové zůstali stát s otevřenou pusou, zatímco já tu svou opět neuměla zavřít. Výpověď zatím nepřišla, tak snad jsem pana starostu svou upřímností moc nenaštvala.
Zdroj: autorský článek
