Článek
Nedávno jsem byla u velmi emotivního soudu, kde se rozhodovalo o umístění patnáctiletého chlapce do ústavní výchovy. Maminka plakala, protože ústavní výchovu chápala jako poslední možnou záchranu pro syna. Tatínek s tím souhlasil, ale kopal kolem sebe. Měl za to, že kdyby před lety soud vyhověl jeho návrhu na svěření syna do péče, nemuselo to takto dopadnout.
Soudkyně mu na jeho výlev klidným a důrazným hlasem řekla, že žádná státní instituce nemůže za to, že svého syna jakožto rodiče zdeptali svými hádkami. A pod to se podepíši!
Když zodpovědnost bolí
Málokterý rodič chce slyšet, že chyba je na jeho straně. Je to lidské. Přiznat si, že jsem svému dítěti ublížil – ať už fyzicky, psychicky, nebo třeba „jen“ nezájmem – je něco, co otřese samotnými základy identity rodiče. Proto se často hledá viník jinde. A OSPOD, ten anonymní „úřad“, je ideální hromosvod.
Pod každým článkem na téma OSPOD najdete desítky komentářů typu „OSPOD zničil mé děti“. Takové komentáře mají mnoho srdíček a pod nimi se rozjíždí debaty na téma zbytečné instituce, která akorát ničí děti.
Nikdo se ale nezamyslí nad tím, že to není OSPOD, kdo z dětí udělá psychické trosky, které končí na drogách nebo se sebepoškozují. Jsou to rodiče a jejich neschopnost dohodnout se.
Za zkaženým životem dětí nestojí rozsudek, nýbrž desítky či dokonce stovky hodin strávených hádkami a očerňováním toho druhého.
Opravdu je pro mne záhadou, jak ti samí rodiče, kteří malé dítě vystavují znaleckému zkoumání, aby si dokázali svou pravdu, mohou po letech obviňovat nějakou instituci za to, že jejich dítě musí chodit na terapie.
OSPOD vždy podpoří dohodu rodičů, pokud nemá pocit, že tato dohoda nebyla učiněna pod nátlakem jedné strany. Rodiče, kteří se dokáží dohodnout, jednají vždy v zájmu dítěte a OSPOD takovým rodičům nemá potřebu házet klacky pod nohy.
Mýty vs. realita
Ve veřejném prostoru se často objevují příběhy o tom, jak „úřad bezdůvodně odebral dítě“ – ale málokdy slyšíme druhou stranu. Protože rodiče nikdy nepřiznají svou chybu!
Nevidíme měsíce či roky varování, snah o nápravu, domluv, psychologických posudků, terapií. Nevidíme, jak dítě tiše trpělo. Jak bylo svědkem hádek, manipulováno proti druhému rodiči, nebo třeba ponecháno samo, protože „máma to nezvládala“.
Pracovníci OSPODU navíc nesoudí – jejich úkolem je chránit dítě a zajistit jeho bezpečí. Pokud doporučí umístění do ústavní péče nebo pěstounství, dělají to po dlouhé a velmi těžké úvaze, často se slzami v očích.
A rozhodně to pro ně tím nekončí. I když se dítě následně přestěhuje nebo změní pracovníka, dále se zajímají, co se s dítětem děje a vyhodnocují správnost svých kroků.
Děti nejsou majetek
Možná největší problém je zakořeněné přesvědčení, že dítě je majetek rodiče. Jenže dítě je samostatná bytost s vlastními právy. A když ta práva porušujeme – byť nechtěně – má společnost povinnost zakročit. Ne proti rodiči, ale ve prospěch dítěte.
Psychická deprivace není méně vážná než modřiny. Dlouhodobé přehlížení, emocionální vydírání, či výchova postavená na strachu zanechává v dětské duši stopy, které si nesou dál do života. A někdy jsou tyto rány hlubší než jakákoliv fyzická bolest.
Někdy je největší projev lásky umět ustoupit, uznat své limity a nechat si pomoci – byť to znamená přiznat chybu. OSPOD není nepřítel. Je to poslední hráz před tím, než dítě ztratí naději, že svět může být bezpečné místo.
