Článek
V naší společnosti totiž stále přežívají některé stereotypy, které ovlivňují to, jak vnímáme rozdělení rodičovských rolí. Jedním z těch nejběžnějších je představa, že když matka odchází z domu, otec „hlídá“ děti. Naopak, když otec vyrazí ven, nikdo se nepozastavuje nad tím, kdo se stará o potomky – protože se to bere jako samozřejmost, že péče zůstává na matce.
„Hlídání“ vlastních dětí
Slovo „hlídání“ se obvykle používá ve spojení s dočasnou péčí o cizí děti, například když si najmete chůvu. Když však otec tráví čas se svými vlastními dětmi, neměl by „hlídat“, ale prostě být rodičem. Přesto se tento pojem používá tak často, že si ho mnoho lidí ani neuvědomuje.
Tento fenomén vychází z hluboce zakořeněného přesvědčení, že hlavní pečovatelkou je matka.
Historicky byly ženy spojovány s domácností a výchovou dětí, zatímco muži se starali o finanční zabezpečení rodiny. A ačkoliv se všude mluví o modernizaci, tak v této oblasti se historie stále drží.
Dvojí metr pro rodiče
Zatímco matky jsou často pod tlakem, aby se staraly o děti nepřetržitě a bez výjimky, otcům stačí vykonat základní rodičovské úkony a jsou za to oslavováni. Otcové jsou často chváleni za to, že vymění plenku, připraví dětem jídlo nebo je vezmou na hřiště – činnosti, které se u matek považují za samozřejmé.
Otec s kočárkem je doslova Bůh! On si udělal čas a vyjel ven s kočárkem, v němž má SVOJE dítě? Neuvěřitelné! Když vyjede s kočárkem ven máma, dočká se tak maximálně buzerace v MHD, že dítě pláče, nebo kritiky od jiných žen, jak vypadá strhaně.
Máma a jít ven? To jsou novoty!
Dvojí metr pak funguje i u tak běžné věci jako je společenský život.
Byla jsem dlouho doma s dětmi a díky stěhování kamarádek za město nebo jejich návratu do práce jsem nakonec neměla s kým chodit ven na skleničku. Stejně to ani nešlo, protože jsem byla buď těhotná nebo jsem kojila.
S návratem do práce se mi otevřel prostor pro návrat do sociálního života a s ním i velké překvapení - když jdu na skleničku já, je to něco divného.
Jít ven pro mě jako pro matku znamená, že doma budou zaopatřené děti, ideálně s hotovými úkoly a připravené do postele. Že bych ráno vyspávala? To opravdu nehrozí, takže i kdybych sebevíc chtěla ponocovat, tak nemohu.
Byla jsem před dvěma týdny s kamarádkou. Dvakrát volal partner, kvůli lékům pro dceru. Šestkrát volal syn, zda mu přidám čas na telefonu a zakončila to dcera několika uplakanými telefonáty, kdy přijdu domů a že si tatínek dělá srandu, že už se domů nevrátím. (Jsme jinak normální rodina, jen tatínek má občas hloupý smysl pro humor.) No večer jsem si opravdu „užila“.
Každopádně když jde ven partner, děti vlastně ani neví, že není v práci ale někde s přáteli. Když ráno spí, chodí se po špičkách, aby se mohl dospat. Děti mu nikdy nevolají a já jen tehdy, když mě o svém záměru jít s přáteli zapomene informovat. Chápete - jsem máma a jsem přeci automaticky doma, zatímco on jako táta to nemusí hlásit týden dopředu.
A tak se ptám, když se teď řeší ta rovnocenná práva, neměly by platit i rovnocenné povinnosti?
Zdroj: autorský článek
