Článek
Letní tábory jsou takovým zvláštním kusem času, kde všechno funguje trochu jinak. Není tam potřeba dobíjet telefon, protože ho většinou nikdo ani nevytahuje. Místo „swipování“ se běhá po lese, místo scrollování se sbírají šišky nebo se vaří buřty na ohni. Děti si najednou vzpomenou, že je normální mluvit s ostatními z očí do očí, že se dá smát bez emoji a že spánek po celodenním běhání venku je lepší než jakýkoli Netflix.
Je na tom něco kouzelného. Jakmile se ztratí signál, začne se něco dít. Děti se začnou nudit – a z té nudy vzniká fantazie. Začnou vymýšlet hry, stavět bunkry, zpívat písničky, které by doma nikdy dobrovolně neposlouchaly. Učí se domluvit, rozdělit si role, nést zodpovědnost a taky být chvíli bez mámy a táty – což je, věřte nebo ne, taky zdravé.
Možná nejkrásnější na tom všem je, že většina dětí si ani nevšimne, že celý ten čas byly „offline“. Jsou prostě zaneprázdněné tím, že žijí. Přítomností, zážitky, přátelstvím. A když se pak vrátí domů, bývá to poznat. Jsou jinak naladěné. Méně nervózní, více otevřené, samostatnější. Jako kdyby ten lesní vzduch, ta večerní hvězdná obloha a smích u táboráku udělaly něco, co žádná aplikace neumí.
Hlavně je netrápit
Možná bychom ten táborový digitální detox občas potřebovali i my, dospělí. Ale zatímco my si na to pořád hledáme čas a odvahu, děti to zvládnou levou zadní – když jim k tomu dáme příležitost.
To je ale právě ten kámen úrazu - někteří rodiče nechtějí dětem způsobit trauma. Ano, čtěte správně - trauma z toho, že by měli být bez telefonu!
A tak se minulý rok stalo, že jsem dceři zaplatila plavecký příměstský tábor. První den jsem šokovaně sledovala několik rodičů, kteří vedoucím vysvětlovali, že dítě musí mít u sebe telefon a že o odpolední pauze přeci mají odpočívat a k tomu je mobil ideální.
Stalo se to, co se dalo očekávat. Další den mělo telefon více dětí a v půlce tábora už jej měli všichni.
„Mami, ale já si nemám s kým hrát, všichni jsou na mobilu,“ hájila dcera to, že si jej třetí den brala také.
A tak jsem jen přes Family link sledovala, jak moje dcera každou volnou chvilku sedí u telefonu a hraje hry. Sečteno, podtrženo - za tábor jsem zaplatila 7 000 Kč a dcera z 8 hodin trávila minimálně 5 hodin na telefonu.
Z mého pohledu selhání organizátorů, kteří měli telefony zakázat. Jenže, jak mi bylo vysvětleno na konci, nemají na to právo.
Zkažené soustředění
Když jela dcera na soustředění, tak jsem zjistila , že opět většina dětí jede s mobilem v batohu. Tak jsem i já mobil sbalila s tím, že na něm měla limit 30 minut, jinak mohla „jen“ volat.
Už první večer mi přišla zpráva: „Mami, je mi smutno.“ Druhý den volala. Třikrát. A plakala. Prý ji bolí břicho. Prý je to divné být bez nás. Prý se jí stýská. A čím víc jsme si volaly, tím hůř jí bylo. I mně. Měla jsem chuť sednout do auta a přivézt ji domů. Místo toho jsme brečely každá na jiné straně sluchátka a táborový den se jí ztrácel mezi kontrolami mobilu a čekáním, kdy už se konečně ozvu.
Za pár dní mi došlo, že jsem udělala chybu.
Mobil, který měl pomoct, vlastně všechno zhoršil. Nebyla tam naplno. Nedala tomu šanci. Jakmile přišla první nejistota, sahala po telefonu – místo po kamarádech, vedoucích nebo prostě po odvaze to zkusit zvládnout sama. A já? Místo abych jí důvěřovala, že to dá, hned jsem nabízela únik.
Takže za mě nikdy více!
A co vy? Jaké máte zkušenosti s mobily na táborech či kempech?
Zdroj: autorský článek
