Článek
Stejně jako každý jiný rodič začalo mé rodičovství slovy „mé dítě nikdy“. Postupně k tomuto slovnímu spojení přibylo ještě „já svému dítěti nikdy“.
A jak dcera rostla, padaly hradby o tom, co moje dítě nikdy dělat nebude (například spát s námi v posteli) a postupně začaly padat i hranice moje ve smyslu já svému dítěti nikdy…
Nikdy nebudu svým dítětem manipulovat (když půjdeš z toho hřiště v klidu domů, koupíme cestou zmrzlinou), nikdy před dítětem neřeknu žádné sprosté slovo (směju se svému naivnímu já) a mohla bych pokračovat.
Nástup do školy a další nikdy
Nástup do první třídy jsem oplakala, a jelikož jsem nepoučitelná, naslibovala jsem si mnohé sliby tipu - já nikdy na nic nezapomenu, já nikdy nebudu kupovat dětem zbytečnosti do školy, aktovka jí vydrží minimálně čtyři roky atd.
Aktovku dostala ve třetí třídě novou, stejně tak jako jsem nakoupila desítky zbytečností, které vlastně vůbec nepotřebovala. O zapomínání ani nemluvím.
Ale jedno nikdy jsem doposud držela - nikdy se nebudu zlobit na své dítě kvůli známkám. A ani nebudu dávat tresty typu - máš na týden zabraný telefon nebo zákaz televize.
A dnes tady sedím a nechápu, jak se stalo, že moje dcera pláče a já se na ni zlobím. Slibovala jsem si přeci, že to nikdy neudělám!
Nikdo mě nevaroval!
Jenže mi nikdo neřekl, že z mé skvělé premiantky bude „malý puberťák“, který má potřebu dělat všechno jenom ne školu.
Ráno jí nezajímá obsah aktovky, ale zda jí ladí oblečení, zda má dobře učesané vlasy a zda si namazala obličej krémem. Že si zase zapomněla klíček od skříňky? Upsík! (oblíbené slovo mé dcery na všechno).
Ze soustředěného dítěte se stalo dítě roztěkané, z premiantky se samými jedničkami se najednou stalo dítě, u kterého jsem ráda za dvojku.
A já i přesto, že co jsem si slibovala, jsem dnes dceři zabrala telefon, dokud nepochopí, že jí teče do bot a nemákne ve škole.
Po uplakaném výlevu se se mnou dítě nebaví a já si říkám, co to jsem za matku, že se teď moje dítě bude bát dostat horší známku. Všichni přeci víme, že známka není všechno.
Jenže ono nejde jen o tu známku. Jde o celý balíček jejího chování a já musím zakročit, protože se bojím, že se to bude zhoršovat.
Omlouvám se rodičům, které jsem kritizovala
Jde o to, že ačkoliv dostane horší známku, nenapadne ji přinést učebnici, abychom se látku doučily. Že raději nechá žákovskou celý týden ve škole, abych na to nepřišla a nemusela se v týdnu učit.
Také mě při mých slibech nenapadlo, že by mohla nastat situace, kdy těch špatných známek začne nosit více najednou.
A další malé drobnosti které v konečném důsledku vedou k mé velké omluvě všem rodičům, kterým jsem se v první třídě smála, že kašlou na přípravu do školy, a pak to takhle dopadá.
Omlouvám se, že jsem si myslela, že je to vaše vina, a za kritizování vašich výchovných metod. Už patřím do vašeho gangu a chápu proč.
Budu ráda za vaše rady a komentáře. Také se vám stalo, že se vaše dítě na prvním stupni zhoršilo ve škole? Jak jste to řešili? Co vám pomohlo? Zoufalá matka hledá inspiraci!
Zdroj: autorský text
