Článek
Svým způsobem se lidem nedivím, protože jsem byla vůči orgánu sociálně právní ochrany dětí také skeptická. Během studia jsem v rámci praxe byla na úřadě a OSPOD bylo oddělení, kterému jsem se obloukem vyhnula. Věděla jsem s jistotou, že zde nikdy pracovat nebudu.
Rok se s rokem sešel a zoufalství v práci mě přivedlo k rozhodnutí, že vezmu cokoliv v mém oboru. A volné místo měli právě na OSPOD.
OSPOD? Jako vážně?
Nastupovala jsem rozhodnutá, že jen naberu zkušenosti a odejdu jinam. Postupem času jsem ale zjistila, že práce, které jsem se tak vyhýbala, je mou „vysněnou“. Všechno najednou dávalo smysl a já si uvědomila, že cílová skupina dětí je ta, kterou chci chránit.
S hrdostí jsem nosila cedulku, která označovala oddělení, na kterém pracuji. Přišlo mi, že tato práce musí být ostatními ceněna, protože za poměrně nízký plat, vzhledem k potřebnému vzdělání, se za touto funkcí schovává neustálý boj za práva dětí.
Střet s realitou byl bolestivý a pro mě nepochopitelný. V lepším případě jsem se dozvěděla, že mám normální práci, nic zvláštního. Většinou jsem se ale setkala se zdviženým obočím a dotazem: „OSPOD? Jako vážně si se přidala k těmhle budiž k ničemu úředníkům?“
Mediální obraz této instituce není dobrý. Pracovnice jsou neschopné a OSPOD by se měl zrušit. Všechno prý děláme špatně a celkově by polovina z nás měla nést právní odpovědnost za svá rozhodnutí a někteří by měli klidně i sedět ve vězení za zničené životy dětí.
My máme odpovědnost, nebojte se. A máme jí tolik, že z ní občas nemůžeme spát.
Nekončící příval papírů
Můj den začíná každý den stejně - s hrůzou otevírám e-spis a e-mail. Kolik budu mít dokumentů k vyřízení? Kolik e-mailů na mě vyskočí? A budou tam nějaké výhružné? Než se počítač zapne, kouknu se na telefon - 12 zmeškaných hovorů mě nenechá na pochybách, že den nebude příjemný.
Dítě na útěku, končící předběžné opatření, žádost od policie, výzva k podání dohledové zprávy, zpráva ze školy, zpráva od lékaře… Oficiální žádosti se prolínají s žádostmi klientů, kteří chtějí, abych za ně vyřešila jejich situaci.
Nemám na nájem, na učebnice, na oblečení- sežeňte peníze.
Nezvládám pubertální dítě - sežeňte mi pomoc.
Už se nechci starat o dítě - umístěte ho.
Než stihnu vyřešit telefonáty, objeví se další žádosti - prošetření poměrů v rodině, předvolání k soudu.
Na chodbě potkávám kolegyni a dochází mi, že ačkoliv jsem v práci už 6 hodin, neviděla jsem ji. Nebyl čas. Jsme zalezlé v kanceláři a snažíme se dělat svou práci tak, aby všichni byli spokojení.
Ale nikdy nikdo spokojený není. Klienti nadávají, že pro ně děláme málo. Vedení se zlobí, že nemáme v pořádku spisy. Ministerstvo vyhrožuje kontrolou - ovšem ne naší práce, ale spisů.
A my? My spokojení nejsme, protože jsme pod neustálým tlakem a víme, že to hlavní, ochrana dětí, je díky zákonům a metodikám stavěná až na poslední místo. Ale my to takhle nechceme, tak děláme vše, co můžeme.
Ach ty spisy!
Právě spisy jsou to, na co by lidé měli nadávat! My jsme si je nevymysleli - jsou dané zákonem. Každý spis je třeba nadepsat, připravit obsah, všechny stránky musí být očíslované a nadepsané číslem spisu. Vše je také třeba zadat elektronicky, protože jednou to prý všechno bude elektronicky (pche!).
Individuální plány dětí jsou kapitola sama pro sebe. Když se v rodině něco děje, je třeba něco řešit, pak tyto plány stanovují cíle a mají smysl. Když se ale do rodiny dochází jen kvůli zákonné povinnosti (například u pěstounů), tak jsou tyto plány jen ke zlosti všech. Každý půl rok nový plán, který všichni musí podepsat. Další papír, který bude případnou kontrolu zajímat a běda, jestli bude chybět.
Kontrolu nezajímá, zda sociální pracovnice pomohla rodině. Hlavně, že má v pořádku spisy.
Jenže rodiny potřebují pomoc! A tak sociální pracovnice balancují mezi spisy a rodinami a snaží se vše zvládat.
A daří se to, ať si lidé říkají, co chtějí. Práce na OSPOD je srdcovou záležitostí. Ten, kdo ji dělá jen jako povolání, dlouho nevydrží. Tuto práci musíte dělat s oddaností a odhodlaností. A také vědomím, že jste jednou nohou v kriminále.
Skoro každý den některá z nás řešíme, zda dítě ještě v rodině nechat nebo raději odebrat. Nechceme odebírat! Opravdu to bytostně nesnášíme! Já osobně pak ani nemohu spát, protože přemýšlím, co šlo udělat jinak.
Jenže v určitý moment máme na výběr jen ze dvou variant.
Buď to riskneme, necháme dítě v rodině a budeme riskovat, že rodina selže a dítěti bude ublíženo (=lynč od společnosti a výslechy na policii), nebo odběr dítěte a následná práce s rodinou (= lynč od společnosti a hodiny strávené nad stížnostmi a vysvětlováním, proč jsme dítě v rodině nenechali).
I přes to ale ráno vstaneme a jdeme do práce s nadějí, že psychicky zničenému dítěti (rodinou, ne námi) najdeme pomoc a dáme mu naději, že všechno bude zase v pořádku.
