Článek
Když se dcera narodila, tak mě v porodnici sestřičky uklidňovaly, že my ženy jsme se pro roli matky narodily a že to všechno zvládnu. S úsměvem jsem kývala a uvnitř mě všechno řvalo strachy.
Neustálé změny
Postupem času jsem se naučila vše potřebné a strach se zmírnil. Konečné jsem se naučila zvládat ty bájné prdíky, kvůli kterým se v prvních týdnech nikdo nevyspí. Jenže přišly zoubky a já jsem pochopila, že když už se konečně naučím něco zvládat, vždy se objeví nová výzva.
Všechny knihy byly k ničemu, mé jedinečné dítko si dělalo vše po svém a tabulkám se jen vysmívalo.
Když byly dceři dva roky, tak měla takové krásné klidné období! Já jsem naletěla a uvěřila, že to nejhorší je až do puberty za námi. V celé euforii jsme jí pořídili bratříčka.
To rodeo, co spustila naše prvorozená svou žárlivostí, to bylo něco, na co jsem připravená nebyla. Když si vše konečně trochu sedlo, tak přišla hospitalizace. Moje malá holčička musela na akutní operaci slepého střeva a celé žárlení začalo nanovo, protože nemohla bráchovi zapomenout, že jsem byla s ním a ona byla v nemocnici s tatínkem. Jenže tentokrát už žárlení nepřestalo.
Už mnoho let mě tedy doma každý den čeká od rána do večera stejný scénář - hádky. Ale jaké!
Žárlivost na denním pořádku
Neustálé porovnávání, zda jsem někoho neobjímala déle než toho druhého. Nedostala náhodou ségra více kakaa? A nesnědl brácha více pizzy? A proč se mladší brácha nemusí učit tolik jak já? Určitě ho máš raději!
Některé dny to zvládám lépe, jiné dny jsou katastrofa od rána od večera. Mezi neustálými hádkami a bitkami, ze kterých se snažím diplomaticky vybruslit, protože nechci soudit, kdo je hlavním viníkem, musím zvládat celou domácnost, tři práce, nemocnou maminku… Myslím, že to nemusím vypisovat, každá maminka ví, jaké to je.
Někdy chci utéct, ale nejde to
Přiznávám se, že už někdy nemůžu. Jsem večer tak vyčerpaná, že už jen stojím a sleduji, jak se moje děti, které se v mých snech měly milovat a vzájemně si pomáhat, zase perou a hádají. Stojím a tupě koukám na hodiny, které prosím, ať už je čas spánku.
Občas do tohoto mého útlumu vpadne partner, který se jednou za čas rozhodne výchovně zasáhnout, a kouká na mě, proč nic nedělám a neříkám, když bych se měla na děti přeci zlobit. Na mou odpověď, že už nemůžu, reaguje zlostně, že co budu dělat, až budou v pubertě.
Nevím. To je má zcela upřímná odpověď. Nevím, co budu dělat, až s mými dětmi začnou cloumat hormony. Nikdo mi nedal žádný manuál na to, jak zvládnout dvě temperamentní bytosti, které miluji naše všechno na světě, ale občas bych od nich nejraději utekla.
Ale protože nemohu, jsem prý dospělá a dospělí to nedělají, tak stojím a snažím se přežít.
Možná jsme se tedy mi ženy narodily pro roli matky, ale být matkou může být v podstatě každá žena. Být vychovávající matkou, která zvládne všechen nápor? Pro to se nenarodil nikdo.
A tak vzdávám hold všem maminkám, které už jen tupě stojí a čekají, až je někdo z toho pekla zachrání! Nejste v tom samy…
Zdroje: Médium
