Článek
První svátek vánoční u nás proběhl v klidu a v pohodě, na druhý svátek vánoční jsme měli jet za rodinou. Ale tehdy tříletá dcera si začala stěžovat, že ji bolí bříško, a tak jsme raději zůstali doma.
Dcera ležela u pohádek a jednou za čas přitáhla nohy k sobě, začala plakat, že ji bolí bříško a pak se zase uvolnila a koukala se dále.
Večer jí vyskočila teplota na 38 a já jí dala Nurofen, což se ukázalo jako chybné rozhodnutí. Nevěděla jsem, že se při bolestech břicha nesmí dávat léky tišící bolest, protože pak zakryjí symptomy. Kdybych jí ho nedala, velké bolesti břicha by nás dle lékařky přivedly na pohotovost již v noci.
A tak jsem se vedle spící dcery uklidnila. Spí, žádné bolesti a teplota je pryč. Ráno však dcera začala mít průjem a bylo jí stále špatně. A tak jsme jeli. Pan doktor dceru vyšetřil, vyhodnotil její zdravotní stav jako ošklivou střevní virózu a měli jsme přijít druhý den, pokud by se dcera nezlepšila.
Dcera už v té době začala mít skelný pohled a já jsem domů nechtěla, protože něco bylo hodně špatně. A tak pan doktor řekl, že udělá pro jistotu CRP test. S výsledkem 101 jsme dostali okamžitě žádanku do nemocnice.
V nemocnici to bylo jako zlý sen. Pohotovost byla plná dětí s žádankou a teplotou, a tak se žádné upřednostnění nekonalo a my si na 2,5 hodiny sedli do čekárny.
Doktorka prohmatala dceři břicho a prohlásila, že nic nepozná, když to dítě stále řve. V papírech měla, že dcera prodělala rok předtím slabší zánět ledvin, a tak stanovila diagnózu zánět ledvin, napsala antibiotika a jděte domů.
Jsem hodně submisivní typ člověka, nerada se hádám a mám problém se prosadit. Ale pohled na dceru mě posílil a diagnózu jsem odmítla s tím, že ji chci mít podloženou nějakými výsledky.
Naštvaná doktorka vystavila žádanku na sono ledvin. Ledviny byly v pořádku, ale udělalo se na mou žádost i sono bříška. Doktorka najednou vše odhodila a běžela pro doktora.
Ten přišel, podíval se na obrazovku a řekl: „Nepanikařte, ale vezměte dceru, nikde se nezastavujte a běžte zpátky do ambulance. Já tam jdu zavolat, že papíry dodám, ale teď musí vaše dcera hned na chirurgii. To střevo už prosakuje.“
Na chirurgii dceru začali zavodňovat a řekli, že za 20 minut pojede na sál. V tu chvíli mi teprve pořádně došlo, že je zle. Než dceru odvezli, tak vypadala, že se jí ulevilo, usmála se na mě a začala usínat.
Později se ukázalo se, že když se dcera na mě usmála a usnula, tak jí prasklo střevo. Doktoři ji doslova zachránili hrobníkovi z lopaty. Později jsem se paní doktorky ptala, co by se stalo, kdybych dceru odvezla domů s diagnózou střevní viróza nebo zánět ledvin. Ta slova mě dodnes straší v hlavě. „Dcera by usnula a už by se nevzbudila.“
Kdybych se tehdy nepostavila unavené a protivné lékařce, moje dcera by tu se mnou nyní nebyla. Od té doby razím pravidlo, že se raději tisíckrát omluvím, než abych mlčela při pochybnostech.
