Článek
Samozřejmě, že se k tomu všichni vyjádří – od politiků až po tetičku Boženku na Facebooku. Všichni ví, že by se s tím mělo něco dělat.
Ale víte, co je na tom nejvtipnější? (Pokud tedy máte rádi černý humor.) Stát, který tak rád moralizuje o obezitě dětí, dělá pro podporu sportu zhruba tolik, co já pro podporu chovu pand. To znamená: nic (omlouvám se milovníkům pand).
Teda, pardon – občas se uspořádá tiskovka a vydá brožurka „Jak se hýbat“. Za naše peníze, samozřejmě. V brožurce se dozvíte, že děti mají možnost dělat jakýkoliv sport si zamanou. Opravdu?
Sport? Jasně, ale jen pro bohaté
Sportovní kluby v Česku přežívají jen díky fanatickému nadšení trenérů a rodičů. Dotace? Papírově existují. V realitě jsou malé, nestabilní a často tak složité na vyřízení, že polovina klubů radši vzdá boj se státní byrokracií a peníze si snaží vybrat na startovném.
Rodiče tak platí členské příspěvky, vybavení, cestovné… a když má dítě smůlu, že sportuje v menším městě, ještě se skládají na provoz tělocvičny. Takže pokud máte tři děti, které chtějí sportovat, gratuluji – buď jste milionář, nebo budete příští tři roky jíst jen instantní polévky.
Místo sportu gauč a mobil
A teď si představte rodinu, která na to prostě nemá. Ne proto, že by byla líná, ale proto, že 5–6 tisíc měsíčně za sportovní kroužky je prostě mimo jejich rozpočet. Dítě pak logicky sedí doma a kouká do telefonu.
A stát? Ten se diví. A pak si postěžuje, že „děti mají málo pohybu“ a že „nás to bude stát peníze ve zdravotnictví“. No bodejť by ne, když místo podpory sportu máme spíš sportovní luxusní zboží pro horní střední třídu.
Je to sice velké překvapení, ale on ne každý chce mít několik zaměstnání, zadlužit se a stejně nemít možnost podpořit dítě tak, jak by bylo třeba.
Řešení? Ale prosím vás, koho by to zajímalo
Podpora sportu by totiž znamenala přiznat, že je třeba do něj opravdu investovat. Že tělocvičny nemůžou být v zimě zamčené, protože „se nevyplatí topit“. Že trenéři potřebují důstojné podmínky a že rodiče by neměli padat do dluhů jen proto, že jejich dítě chce běhat za míčem.
Ale to by bylo moc práce. Takže jednodušší je dál fňukat nad statistikami obezity, přidat nějakou tu kampaň „Hýbej se pro zdraví“ a tvářit se, že jsme problém vyřešili.
Trocha té reality
Možná si říkáte, že je to zbytečné fňukání, protože sportovat se dá i bez placení vysokých poplatků. Ano, děti mohou běhat po hřištích, jezdit na kolech, bruslích… Když pominu skutečnost, že vybavit celou rodinu na cyklistiku je otázka desítek tisíc korun, tak si nemyslím, že dětem stačí vyjet na víkend někam na kolech.
Děti potřebují pravidelný pohyb. Na sportech se učí navíc i disciplíně a týmovosti. A dítě v Praze prostě nepustíte, ať si jde samo běhat celý den ven.
A tak jsme opět u sportů a opět na začátku - kde na ně vzít a nekrást? Blížící se září mi již způsobilo více než jeden šedý vlas. Faktury za další rok sportů dvou dětí jdou do desetitisíců. Do toho nové učebnice, platby ve škole, narozeniny, Vánoce, lyžařské kurzy, fyzioterapie kvůli skolióze…
Milý státe - děti tloustnou, ale kampaně na to fakt stačit nebudou. A než ti to dojde, tak já budu doufat ve čtenost tohoto článku, abych alespoň něco na ty výdaje vydělala.
Zdroje: autorský článek
