Článek
Souhlasím s autorkou, také nejsem člověk co se rád hádá a dohaduje o zdraví, známkách a vůbec o všech věcech mých dětí. Mám poměrně dost dětí na to, zažít v jejich životě dost situací, které se dají nazvat zkušenostmi.
Já jsem hysterická vždy u lékaře na pohotovosti, zejména když nevím, co tomu dítěti je. Pokud je to dítě ještě nemluvící a neumí popsat, co se s ním děje, jsem hysterická až na půdu a možná bych potřebovala léky na zklidnění. V tomto případě bych se přirovnala ke lvici deroucí se za kořistí.
Mám taky jeden zážitek, který vypráví o arogantnosti a výsměchu jedné lékařky, kde jsem si připadala jako ta nejhorší ženská na světě. Můj syn trpí na migrény. Teď už vím, jak mohou některé migrény vypadat. Je tomu však rok, co jsme zažili tu nejhorší..
Byl to běžný den jako každý jiný. Syn odešel do školy a já se doma věnovala malému synkovi. Zrovna jsme se chystali do obchodu nakoupit něco k jídlu, než se děti vrátí domů ze školy a začne odpolední kolotoč. bylo asi čtvrt na jedenáct dopoledne, kdy se mi rozezvonil mobil. Zvedla jsem to a na druhé straně se ozval hlas třídní učitelky mého syna:
„Dobrý den, mohla byste si okamžitě přijet pro syna, nevypadá vůbec dobře“.
„Ano, jistě, přijedu,“ byla moje odpověď .
Celou cestu do školy jsem přemýšlela, co mu vlastně může být. Přijela jsem ke škole, kde jsem čekala, až mi ho někdo dovede ven. Přišel před budovu, byl celý skleslý a bílý jako stěna. koutek mu padal a měl ochrnutou část půlky obličeje. Nemohl zvednout ruku a vůbec se usmát. Říkal, že ho bolí hlava a oči. „No pane jo,“ napadlo mě jako první „on má jistě mrtvici, ale to se musí rychle někam do nemocnice“. "Co mám teď dělat"? Volala jsem tedy obvodní lékařce, která mě řekla, ať tedy okamžitě přijedu s ním, že se na něj podívá. A také ať si pospíším, protože mají za chvíli pauzu. Přijeli jsme tedy na dětské středisko a zvonili na lékařku. Otevřela nám sestřička a s úsměvem nás brala do ordinace. Popsala jsem jim tam, jak a co jsem věděla od paní učitelky, a také moje obavy, že to není obyčejná migréna nebo bolest hlavy. Na to mi paní doktorka řekla:
„Má váš syn nějaké problémy ve škole?“
„Ne, proč? ,“ odpovídám.
„Jestli nemá třeba pocit, že by ho tam někdo neměl rád anebo nezažívá tam šikanu, že by chtěl zůstávat raději doma?“
„Ne, chodí do školy vcelku rád. Proč se mě na to vůbec ptáte? Nechcete tím snad naznačit…?“ Jsem už trošku naštvaná, že tam syn sedí a drží se za hlavu.
„Podívejte se, jsem lékař a nic nenaznačuji, jen se snažím zjistit, co vašemu synovi je“.
„Nezlobte se na mě, paní doktorko, ale to byste měla asi zjišťovat na něm a ne otázkami směrem ke mně. Ten kluk nevypadá vůbec dobře, tak s ním něco dělejte, nebo nás někam pošlete. Prosím.“ Už jsem naštvaná hodně.
„Takové hysterické matky, jako jste vy, tu máme velmi rádi. Viďte, sestřičko?“ Ta jen mlčky přikývla.
„No dovolte, já se snažím pomoct mému synovi, který vypadá spíše, že ho postihla mrtvice, a mně řeknete, že jsem hysterická? To snad nemyslíte vážně.“ Asi vybouchnu a odvezou mě na policejní stanici za napadení lékaře. Ne, udržím se, musím.
„Víte co? Jeďte tedy do nemocnice a zkuste to na neurologii, ať máte klid, že to není mrtvice. Tady máte doporučení, kdyby cokoliv, tak volejte“. Ten výraz byste museli vidět, prostě jsem byla za obtěžující, hysterickou matku.
Odcházím naštvaná a fakt mi je do breku, ale musím toho syna dovést do té nemocnice. Cestou se musím stavit alespoň na čerpací stanici mladšímu koupit pití a jídlo, protože oběd nepřipadá v úvahu. Volám od čerta k ďáblu, kdo mi vyzvedne a nechá u sebe zbytek mých dětí. Vše se podaří přes telefon a nakonec mi chybí ještě to poslední dítko, aby ho někdo pohlídal, když budu s tím nejstarším lítat po doktorech v nemocnici. Podařilo se a putuje k tetě, která bydlí po cestě. Tak a jedeme. Syn vypadá čím dál tím hůř.
Konečně v nemocnici, přijdeme na neurologii, kde syn už to nevydrží a pozvrací celou chodbu. Přijde lékařka a my se ji moc omlouváme, co se právě stalo a předáváme doporučení od lékaře. Kupodivu si to ani nepřečte, odkládá na stůl papír a bere mi syna a za ruku ho vede k vozíku, kde ho posadí. Zvedá telefon a někomu volá. S úsměvem a klidným hlasem mi oznámí, že syna vezme na vyšetření a pak si promluvíme. Asi po dvaceti minutách mi ho přivezou už oblečeného do nemocniční košile. Paní doktorka mi řekla, že si ho tam nechají a udělají spoustu vyšetření a dokonce i magnetickou rezonanci. Řekla mi, že si myslí, že to bude migréna s aurou, ale že jistě to bude vědět až po magnetické rezonanci. Já jí řekla vše, jak to bylo a co mi řekla i naše lékařka. Také jsem jí řekla, že nejsem hysterka, ale že se o něj hodně bojím. Paní doktorka z neurologie mi řekla, že jsem udělala vše, co jsem mohla, a někteří lékaři si neumí představit, co dokáže migréna a jak se jeví, a pak dělají z rodičů hysterické osoby. Ať si z toho nic nedělám, že nejdůležitější je, že syn je v pořádku. Dali mu léky na bolest, zvracení a šel spát.
Pobyl si tam asi týden a opravdu to byla migréna s aurou. Máme léky, kdyby se to opakovalo, také magnezium a doporučení: „Žádný stres!“
Nevyměnila jsem naši pediatričku, i když jsem po tomto zážitku chtěla. Nebudu si dělat zlou krev, ale vše jsem jí řekla poté, co jsme tam šla dát papíry a propouštěcí zprávu z nemocnice. Její odpověď byla: „Vidíte, byla to jen migréna a vy jste z toho dělala mrtvici.“
