Článek
Láska se neměří v počtu slov díků, říkala jsem si. Jenže teď, když už jsou větší, si všímám něčeho nepříjemného: moje práce, čas a energie se berou jako naprostá samozřejmost.
A já se cítím jako permanentní obsluha, která má být k dispozici 24/7, bez uznání a bez pauzy. A bez děkuji.
Děkuje se cizím, mámě ne
Rozhodně to neznamená, že moje děti neumí děkovat. Naopak jsem byla velmi důsledná v tom, že se lidem děkuje. Z věty „a jak se říká?“ se stala denní mantra a děti se to naučily.
Co se týče děkování mně, přišlo mi to jako buzerace. Vždyť jsem jejich máma, proč by mi za všechno měly děkovat?
Jenže děti teď vidí jen „normální stav“: máma vaří, pere, řídí, nakupuje, uklízí, řeší, organizuje. Bez toho, aby někdy slyšely, že to může být i jinak.
Proč mě to teď mrzí?
Není to o tom, že bych chtěla slyšet slova vděku jen proto, abych si pohladila ego. Jde o pocit, že si někdo všímá mého úsilí, že nejde jen o neviditelnou práci, která se zkrátka děje. Že za tou čistou mikinou je někdo, kdo si odřekl vlastní volný čas, aby ji vypral. Že ta snídaně nevznikla sama od sebe.
A když to dlouhodobě chybí, začne si člověk připadat spíš jako „servisní služba“ než jako člen rodiny.
Teď už jsem moudřejší a vím, že učit děti říkat „děkuju“ není jen o zdvořilosti jako takové. Je to o tom, aby si uvědomovaly hodnotu práce druhých a necítily nárok na cizí energii.
Já jsem to podcenila. A teď se učíme všichni znovu — ony děkovat a já říkat, co potřebuju slyšet. Protože máma není služka.
