Článek
Na serveru Deník mě dnes zaujal článek, který jsem si musela přečíst dvakrát, abych tomu uvěřila.
Někdo se musel ozvat!
Žena jménem Andrea Šindelářová byla svědkem toho, jak jiná maminka potrestala svou dceru za vztekání. Důvodem vztekání malé dívky měl být puchýř na noze.
„Ona tu pantofli vzala, seřvala ji, třískla ji a po zbytek cesty na ni řvala,“ popisuje situaci paní Andrea.
Vzhledem k tomu, že sebou měla své děti a nechtěla prý, aby byly svědkem takového jednání, maminku dívky konfrontovala.
„Všechno, co jsem řekla, bylo, že to není ok, a nechci, aby se na to moje děti dívaly,“ uvádí Andrea.
V dobré víře, že zachraňuje týrané dítě však narazila na reakce okolí.
„Žena bijící holčičku se obula i do mě a pán, co seděl vedle, se zvedl, a místo aby se zastal toho dítěte, který tam plakalo, mě nazval princeznou. A já si říkám, kde to žijeme?,“ posteskla si na závěr Andrea.
Kde začíná a končí právo lidí?
Asi nemá úplně smysl rozvíjet debatu na téma, zda fyzické tresty do výchovy patří či nikoliv. Stačí si otevřít diskuzi pod článkem nebo některou z diskuzí na Facebooku, které se pod tímto článkem rozjely.
Znechucené moderní matky versus starší generace. Zde je jasno - starší generace razí pravidlo „škoda každé rány, která padne vedle“. Staré gardě pak přizvukují i některé mladé maminky, kterým se názory těch moderních také moc nezdají.
Že se jedná o téma výbušné, ukazuje i diskuze, která už má přes 1500 komentářů.
Jsem střední proud. Moje děti už dostaly na zadek. Ví, že už je to hodně vážné, když k tomu přistoupím. Je pro mě důležité, aby věděly, proč dostaly. Po uklidnění situace si s nimi sednu a zeptám se, proč si myslí, že dostaly. Zároveň se omluvím, že jsem nechtěla k tomuto přistoupit, protože to není správné a vysvětlím jim mé pocity - zoufalost, únavu…
Není to omluva a pusťte se do mě, ale souhlasím s mnohými diskutujícími, že je třeba odlišovat mezi násilím a trestem. Pokud budu děti mlátit hlava nehlava každý den, je to špatně. Pokud to bude nejčastější vyústění konfliktu, je to špatně. Pokud děti dostávají na zadek a pořádně ani neví za co, je to špatně.
Pokud ale jednou za čas rodič nezvládne vypjatou situaci a děti překlenou únosnou hranici slušného chování, tak jim plácnutí přes zadek dle mého názoru opravdu nezpůsobí doživotní trauma.
A zde se dostáváme zpět k příběhu paní Andrey. Představuji si situaci, kdy mé děti opět zlobí, já jsem unavená a prosím je, ať přestanou. Čím více se s nimi snažím domluvit, tím více zkouší, kolik vydržím. Únava, vztek, stres a pocit selhání z výchovy mých dětí způsobí, že jedno z dětí plácnu přes zadek.
A najednou se objeví jiná matka, super matka, co všechno zvládá mnohem lépe než já. A vynadá mi. Mně, unavené, frustrované matce, která už vteřinu po té ráně měla černé svědomí. Pustí se do mě jak jsem hrozná a ještě mi vynadá, že jsem ublížila i jejím dětem, že tohle musely vidět.
Všechna čest těm, kdo nechtějí jen přihlížet a chtějí pomoc. Ale pokud si tato maminka myslela, že pomáhá, byla na omylu. Kopla si do frustrované matky, aniž by znala všechna fakta. Povyšovala se nad ní, jak ona je lepší. Veřejně se pokusila jí označit za hroznou matku.
Dle mého názoru za tohle dostala bídu na sociálních sítích právem. Co si o tom myslíte vy?
