Článek
Článek, na který reaguji, je dle mého názoru jednostranným útokem, kdy jedna strana říká něco, k čemu se druhá strana nemůže vyjádřit.
Obsah článku je chaotický a útočný, ale dá se z něj vyčíst zejména jedno - křivda matky. K případu samotnému se nelze vyjadřovat. Každý příběh má dvě strany, zde nám byla předložena jedna z nich, která představuje dokonalou matku a otce tyrana.
Jsem matka a nikdo není více
Spíše než samotný případ, který byl jistě velmi smutný a náročný pro všechny strany, mě „zaujalo“, že autorka zcela očividně zaujímá stanovisko, že matka je více než otec.
Sama jsem matka a představa, že bychom se a partnerem rozešli a děti chodili k němu a jeho případné nové přítelkyni, mě doslova děsí. Samozřejmě že se jakožto matka cítím jako ta, která by měla děti mít pro sebe, protože se o ně starám ve větším rozsahu již od narození.
ALE děti mají i otce a jsou stejně tak jeho, jako jsou mé. To, že jsem je porodila a věnuji se jim více, protože on je v práci, mi nedává větší právo na ně.
Bohužel tento náhled nemají všechny matky, což mimochodem můžete vidět i v diskuzi pod článkem. Zde se komentáře rozdělily na dva tábory. Jedním táborem jsou lidé, kteří se OSPODu zastávají, druhým táborem jsou další ukřivděné matky, které by sociální pracovníky zmíněné instituce nejraději upálily na hranici.
Zrušme OSPOD
Já mám proto nápad - pojďme opravdu zrušit OSPOD. Myslím si, že pracovnice, které dennodenně poslouchají nadávky a je jim velmi často dokonce vyhrožováno smrtí, budou jen rády!
Zrušme tuto instituci a nechme zájem dětí na těch, kterým přísluší - na rodičích.
Pojďme je nechat, ať si sami rozhodnout, jak si děti budou předávat. Pojďme věřit, že bude vše zalité sluncem a v zájmu dětí.
Jenže ono to tak není. A bohužel jsou to většinou matky, které nechtějí otcům předávat (nebo jak ony říkají půjčovat) děti. Jsou to hlavně matky, které dětmi manipulují.
A tak zoufalý otec přijde na OSPOD, že chce vidět své děti. A to se vám panečku dějí věci! Většina vyhrocených rozvodů končí sexuálním zneužíváním, domácím násilím nebo týráním.
Neberte to zle, takové případy se bohužel dějí a je jich opravdu hodně, ale bohužel je i dost takových, kde si to jedna strana vymyslí, aby poškodila druhou. A kde je ten zájem dítěte, hm?
Sociální pracovnice nikdy necítí vítězství
Každopádně takové tahanice končí u soudu, ten pak na základě důkazů a zpráv (nejen OSPOD) rozhodne a většinou volí zlatou střední cestu.
Co si budeme povídat, jakmile se musí o kontaktu rodičů s dětmi rozhodovat u soudu, je něco hodně špatně a v zájmu dítěte pak není žádné rozhodnutí.
A tak sociální pracovníci odchází od soudu a poslouchají věty typu: „Tak jste spokojení?!“ Ne, nejsou spokojení. Byli by spokojení, kdyby se dospělí rodiče chovali jako rodiče a ne jako malé ukřivděné děti.
Byli by spokojení, kdyby na ně v kanceláři nečekalo dalších třicet spisů, které ukrývají smutné osudy dětí.
Byli by spokojení, kdyby neměli práci. Protože by to znamenalo, že jsou všechny děti šťastné a spokojené.
