Článek
Česká republika byla zkritizována Evropským výborem pro sociální práva, protože je jedinou zemí, která v rámci své legislativy nemá upraveno, že fyzické a psychické tresty dětí jsou nepřijatelné.
A zatímco se na novele pracovalo, objevilo se mnoho kritiků.
Kritici mají své argumenty
Kritici se bojí, aby to u nás nedopadlo jako v Norsku, kde je postrachem rodičů tzv. Barnevernet. Ten má po světě pověst velmi tvrdého institutu, který odebírá děti kvůli facce.
„Plácnout dítě nebo mu dát facku je v Norsku zakázané. Neznamená to, že když se něco takového stane, dítě je automaticky rodičům odebráno. To je důležité vědět. Orgány péče o dítě budou nejdřív pracovat s rodinou a snažit se jí poskytnout pomoc a rodičům doporučit jiný výchovný přístup,“ popřela tento mýtus v rozhovoru pro iRozhlas Kristin Ugstat Steinremová, ředitelka mezinárodního oddělení norského Ředitelství pro děti, mládež a rodinu.
I přes to, že by to mnoho rodičů mohlo uklidnit, zůstávají obavy a další skupina rodičů se ozývá, že jim nikdo nemůže přikazovat, jak mají vychovávat své děti.
Mají pravdu, nemůže. Ale oni sami by se měli zamyslet nad tím, zda jsou fyzické tresty opravdu výchovou, nebo jen projevem nezvládnutí jejich emocí.
A nelze vynechat ještě další argument - že se pak nelze divit, že jsou dnešní děti rozmazlené. Ano, jsou jiné, než jsme byli my nebo naši rodiče, ale je třeba vzít v úvahu i jinou dobu, vliv internetu a mnoho dalších faktorů. Ale to rozhodně není důvod k tomu, abychom z nich poslušnost vymlátili. Zaprvé to nepomůže a za druhé je to náš problém, že jinak vychovávat neumíme.
Studie mluví jasně - i plácnutí je špatné
Doposud nejrozsáhlejší studie o vlivu fyzických trestů na děti proběhla v roce 2017 a autoři závěry vypracovali na základě údajů o 160 000 dětech shromážděných v průběhu 50 let.
Studie zveřejněná odborném časopise Journal of Family Psychology se zaměřila na jedinou oblast fyzických trestů - tzv. plácnutí.
„Zjistili jsme, že naplácání je spojené s neúmyslnými škodlivými následky, a naopak není spojené ani s krátkodobým ani dlouhodobým zvýšením poslušnosti – což je cíl toho, když rodiče tento způsob trestu používají,“ říkají k závěrům autoři.
Ti navíc dodávají, že čím častější a silnější bylo u dětí používání plácání jako trestu, tím častěji se u nich ještě v dospělém věku objevovaly nějaké prvky anti-sociálního chování nebo duševních problémů.
Studie v rámci České republiky
V České republice byla realizována studie o nežádoucích zkušenostech se špatným zacházením v dětství (ACE) Zdravotně sociální fakultou Jihočeské univerzity v rámci Dvouleté smlouvy o spolupráci mezi Regionálním úřadem WHO pro Evropu a MZ ČR na období 2012-2013.
Výsledky dopadly následujícím způsobem:
- 23 % vysokoškolských studentů mělo v dětství zkušenost s domácím násilím,
- 19 % mělo zkušenost s psychickým násilím,
- 6 % mělo zkušenost s kontaktní formou sexuálního zneužití mírné intenzity,
- 5 % uvedlo pokus o sexuální zneužití vyšší intenzitou.
Alarmující výsledky nebyly překvapením, protože takto jsme byli vychováváni.
Server Seznam zprávy pak v roce 2023 zveřejnil výzkum odborníků z Psychiatrické kliniky 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy, ze kterého vyplývá, že rodiče, kteří byli v dětství vystaveni fyzickým trestům, mají tendenci toto chování aplikovat ve výchově svých dětí.
„Rodiče nás trestali, my proto trestáme naše děti a ty zase budou trestat svoje děti, protože to všichni považujeme za něco, co je přirozenou součástí výchovy. Ale v zemích, kde toto přeťali tím, že si jako společnost řekli, že to není dobře, zcela jistě dochází k poklesu nebo dokonce téměř úplnému vymýcení fyzických trestů,“ uvedl k výzkumu klinický psycholog Radek Ptáček.
Rozdíl mezi emocemi a každodenní rutinou
Je dobře, že se o fyzických trestech na dětech mluví a je také dobře, že to společnost řeší. Na druhou stranu to vyvolává doslova paniku u matek, kterým občas ujedou nervy a plácnou své děti. Ty pak zoufale prosí na diskuzních fórech u uklidnění, že nejsou tak špatné matky.
Náročný den znají všichni rodiče a večer už občas ujedou nervy a dojde k plácnutí „viníka“. Ve skutečnosti je ale hlavním viníkem rodič, který podlehl svým emocím a nezvládl situaci.
Ale nejsme roboti a tresty jsou v nás zakořeněné jako běžná norma, takže občas ujedeme. A právě o těchto úletech mluvila psycholožka a psychoterapeutka Hana Nečina Vaníčková na Karlínském dni pro duševní zdraví.
„Kdybych se pak vžila do role dítěte, tak budu mít spíše pochopení, že máma byla naštvaná. Zakřičela nebo mě plácla, prostě už nevěděla kudy kam. A pak jsme si o tom povídali a vysvětlila mi, co se v ní dělo. Taková situace je pro mě srozumitelnější než používání trestu jako nástroje, který má vést k něčemu užitečnému. Ono to totiž k ničemu užitečnému nevede. Fyzické tresty nefungují,“ uvedla pro Radio Wave.
Jednoduše řečeno, nejste špatný rodič, když vám jednou za čas ujede ruka. Ale je to vaše chyba a měli byste s tím pracovat. Jakmile se uklidníte vy i dítě, sedněte si a vysvětlete dítěti, že jste udělali něco, co jste nechtěli a vysvětlete mu svůj důvod.
