Článek
Když jsem začínala pracovat jako kolizní opatrovnice u soudu, měla jsem tehdy jako mladá a bezdětná jasno. Matky jsou hrozné potvory a tátové mají stejný nárok na dítě, jako ony.
Postupem času jsem to u některých rodin přehodnotila, protože někteří tatínci trousili poznámky, ze kterých bylo jasné, že hlavním záměrem je ublížit matce. A děti jim k tomu skvěle sloužily.
Když jsem se stala sama matkou, v hlavě jsem začala přehodnocovat některá svá stanoviska, protože mi najednou mnoho věcí došlo. Teprve jako matka jsem dokázala pochopit ty urputné maminky, které prosily, ať nedáváme rozšířenou péči. Chápala jsem, jak se cítily a co musely snášet.
Jediné, co jsem nepřehodnotila, je můj názor na střídavou péči u rodičů, kteří se hádají a vzájemně si ubližují. Zde je totiž střídavá péče opravdu v nezájmu dítěte. Otázkou je, komu v takovém případě dítě dát?
Bez domluvy je to nesmysl
Agáta a Jaromír jsou přesně ten typ rodičů, u kterých střídavá péče nemůže fungovat. Při tomto typu péče totiž více než u jiných druhů závisí na domluvě. Kdo bude s dítětem doma, když je nemocné? Které prázdniny se jak upraví? Do které bude chodit školky? A co kroužky? Co když tatínek bude chtít, aby dcera chodila na fotbal, ale maminka si to přát nebude?
Na výše uvedené otázky vám odpovím příklady z praxe. Mnoho rodičů si myslí, že když dítě onemocní, zůstává doma ten rodič, který má například další dítě - čili matka. Případně ten rodič, který má hůře placenou práci, tedy většinou také matka. Tatínkové pak v týdnu, kdy mají svého potomka na starosti, převáží své nemocné dítě v horečkách k mamince, která ho ale odmítne převzít, protože s tím nepočítala. Velmi často pak u takových střetů zasahují chudáci policisté.
Prázdniny, ty jsou naštěstí upravené rozsudkem. Ale pracovní povinnosti často změní plány na prázdniny a hodilo by se, kdyby se bylo možné s druhým rodičem domluvit na změně termínů stanovených rozsudkem.
Školka v místě bydliště matky nebo otce? Co když každý bydlí v jiném městě? Střídavá péče v tomto případě opravdu není v zájmu dítěte. To si totiž musí zvykat na dvě školky a následně na dvě školy. Mimochodem toto často nastává i v rámci jednoho města.
Kroužky jsou kapitola sama pro sebe, zde se rodiče opravdu musí shodnout. Když chce otec dát dítě například na fotbal, který je třikrát týdně, musí s tím souhlasit i matka. Vždyť ho tam ve „svém“ týdnu bude vozit. Navíc s tím souvisí i víkendové zápasy. Opět jsou velmi časté situace, že dítě chodí na kroužek jen v týdnu, kdy je u jednoho rodiče, a v druhém chodí na jiný.
Myslím si, že podstatu sdělení už chápete všichni - střídavá péče je o komunikaci a dohodě, a nemůže fungovat tam, kde si dva nemohou přijít na jméno.
Agáta a Jaromír střídavku nezvládají
Agáta a Jaromír svorně tvrdí, že jim jde hlavně o blaho dcery. A není důvod jim nevěřit. Oba svou dceru milují, oba potřebují dokazovat, že to právě oni dělají lépe. Proto se přetahují o to, kdo bude mít na dceru větší vliv.
Soud vyhodnotil, že bude nejlepší, když vliv bude rozdělen napůl. A stanovil střídavou péči. Pan Soukup všude hlásá, jak vyhrála spravedlnost a byl výsledkem nadšený. Agáta naopak sdílí pochmurné příspěvky, kdykoliv je bez dcery.
Výsledkem tedy je jeden naprosto spokojený rodič a druhý ublížený a ukřivděný. Taková kombinace nemůže nikdy dělat dobrotu. A tak se není čemu divit, že se pak dokonce bývalý a současný partner poperou, protože emoce jsou všudypřítomné a někde musí bouchnout.
Závěr by tedy měl být jednoduchý - zrušit střídavou péči. Skutečnost je ale mnohem složitější. Komu totiž dítě svěřit? Dle čeho určit, kdo z těch dvou je lepším rodičem?
Když si pročtete příspěvky sledujících nebo v diskuzích pod mnoha články, které o této dvojici vyšly, tak zjistíte, že má na to každý svůj vlastní (a jistě správný) názor. Bohužel ta hlavní, malá Rozárka, se k tomu ještě vyjádřit nemůže. A až bude dost velká na to, aby mluvila, bude již její dětství natolik zničené chováním rodičů, že už na jejím názoru záležet ani nebude.
Nechtěla bych být soudcem, který musí rozhodnout, co je pro dítě nejlepší, ale všichni se asi shodneme, že tento formát to rozhodně není. Dokud se totiž rodiče nebudou schopni spolu setkávat bez zvednutých prostředníčků, nadávek či dokonce rvaček, těžko se shodnou na čemkoliv o výchově.
Zdroj: autorský článek
