Článek
Dispečer vešel do síně s klíčky od auta v ruce. Když mu soudkyně Lucie ukázala, kam si má stoupnout, strčil je do kapsy. Pak se podíval na mě, i když jsem seděla na opačné straně než lidi z firmy.
„Dobrý den, Romano,“ řekl.
Ve skladu mi říkal Romi. V den, kdy mi dali podepsat převzetí okamžitého zrušení pracovního poměru, mi neřekl nijak. Prošel kolem skleněné kanceláře a nezastavil se. Přes sklo jsem viděla, že si nese v hrnku čaj a na oušku má namotanou šňůrku od sáčku. Na to jsem si teď vzpomněla dřív než na cokoli, co jsem mu chtěla u soudu říct.
Lucie ho poučila a zeptala se, co měl toho pátečního odpoledne na starosti.
„Expedici. Volali mi ze skladu i řidiči.“
„Mimo jiné paní žalobkyně?“
„Ano.“
Vedle mě si advokát přitáhl blok. Před příchodem svědka tu vedoucí Král za firmu vylíčil odpoledne, při kterém jsem prý zastavila hotovou zásilku a odmítla ji vydat i poté, co mě poslal nakládat. Svoz odjel bez ní. To poslední jsem nepopírala. Chtěla jsem, aby soud určil, že mě kvůli tomu firma nemohla okamžitě propustit.
„Co vám paní žalobkyně řekla?“ pokračovala Lucie.
„Že má na krabicích dvě adresy.“
„Byly tam vždycky dva štítky,“ ozval se Král. „Jeden náš, jeden dopravce.“
Lucie se k němu otočila. „A bývají na nich vždycky i dvě různá města?“
Král pootevřel ústa. Pak řekl, že fotky viděl až v pondělí.
V pátek jsem je pořídila služebním telefonem a poslala dispečerovi. Vyfotila jsem každou krabici šikmo přes roh, aby se na snímek vešly oba štítky. Na čelní straně byl štítek dopravce s Jihlavou, na boku náš expediční štítek s adresou provozovny v Třebíči. Na druhé krabici totéž.
Lucie předložila fotky i dispečerovi.
„Tyhle mi poslala,“ řekl. „Myslel jsem, že někdo prohodil štítky u tiskárny. Ale potřeboval jsem objednávku, abych zjistil který.“
„A do té doby měla paní žalobkyně dělat co?“
„Počkat.“
„S čím přesně?“
Dispečer pohlédl na fotku. „S předáním. Řekl jsem jí, ať to řidiči nedává, dokud jí nezavolám.“
Povolila jsem prsty na okraji lavice. V žalobě ta věta byla od začátku. Poprvé jsem ji ale slyšela od něj v místnosti, ve které seděl i Král.
„Je možné, že jste po telefonu řešili jinou zásilku?“ zeptala se právnička firmy. „Podle evidence byla tahle připravená k nakládce.“
„To byl poslední stav na skladové čtečce. Já jsem ji blokoval v expedici.“
„Kdy?“
„Hned po tom hovoru.“
Lucie si vzala výpis, který firma na žádost soudu dodala před jednáním. Právnička měla stejný před sebou, jen s růžovým proužkem u řádku, kde stálo PŘIPRAVENO. O stránku dál byl kratší záznam. V mojí kopii vypadal jako řádek přilepený k tabulce, bez nadpisu a skoro bez okrajů.
„Třináct čtyřicet dva,“ přečetla Lucie. „Blokace předání. Číslo zásilky končí šest set osm. Kdo je PKolar?“
„Já. Petr Kolář.“
„Je to sdílený účet?“
„Ne. Zadal jsem to já.“
Lucie ho nechala najít číslo zásilky na štítku dopravce a pak obrátila list k záznamu od vrátnice. Auto přijelo ve třináct čtyřicet osm. Král předtím vypověděl, že jsem začala řešit adresy, až když řidič stál u rampy. Přitáhl si výtisk od právničky a přitom shodil růžový proužek na zem.
„Ale mně se na přehledu nic červeného neukázalo,“ řekl.
„Na kterém přehledu?“ zeptala se Lucie.
„Na skladovém. Já byl dole u rampy.“
„A svědek mluví o expedici. Co jste paní žalobkyni u rampy řekl?“
„Ať vezme čtečku a jde nakládat. Auto už stálo.“
Lucie se obrátila ke mně. „A vy?“
„Naložila jsem ostatní. Tyhle krabice jsem nechala na paletě u sloupu.“
„Řekla jste mu proč?“
„Řekla jsem, že šest set osm drží dispečink. Pan Král mi odpověděl, ať si dispečink přijde vysvětlit řidiči, proč má čekat.“
Král se nadechl. „Já jsem myslel, že se zase řeší, kdo má co odkliknout. Minulý týden mi odjelo auto o dvacet minut později a dopravce mi napsal, že příště čekání naúčtuje.“
„Kdo mohl rozhodnout, že se ty dvě krabice i přes blokaci vydají? A nařídil jste to, když vám o ní paní žalobkyně řekla?“
Král chvíli rovnal výpis podle hrany stolu. „Blokaci ruší dispečer. Já mu můžu zavolat, ať to prověří přednostně. Ale nevolal jsem mu. Řekl jsem, ať naloží, co je připravené. Že má vzít i ty dvě krabice, to jsem neřekl.“
Slovo připravené jsem v pátek slyšela i přes rámus od vrat. Ostatní palety jsem brala jednu po druhé a pokaždé u sloupu zpomalila, jestli už Petr nevolá. Nakonec řidič zabouchl dveře a já ještě pořád měla telefon v kapse bez jediného zmeškaného hovoru.
„V kolik jste blokaci zrušil?“ zeptala se Lucie dispečera.
„Ve čtrnáct dvanáct. Ozvala se mi kolegyně z objednávek. Správně byla Jihlava. Hned jsem volal Romaně, ať nechá přetisknout náš štítek a dá krabice na příští svoz.“
„Auto odjelo ve čtrnáct nula tři,“ řekla Lucie. „Vedoucímu jste před odjezdem tu blokaci oznámil?“
„Ne. Bral jsem to tak, že stačí říct to člověku, který zásilku předává.“
Tentokrát se na mě nepodíval. Vyhrnul si rukáv, jako by se chtěl podívat na hodinky, ale žádné neměl.
Po krátké přestávce právnička firmy ještě namítla, že jsem měla nesrovnalost nahlásit i vedoucímu a ujistit se, že ví, proč auto čeká. Advokát vedle mě otevřel list, který mi tehdy dali ve skleněné kanceláři. Podtržená tam byla slova „svévolně zadržela“.
„Vedoucímu řekla, která zásilka je blokovaná a kdo ji drží,“ řekl. „Naložila všechno, co směla předat. Navrhujeme, aby soud žalobě vyhověl.“
Lucie vyhlásila, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Firma skutečně zmeškala svoz té zásilky. Dispečer ale ještě před příjezdem auta zablokoval předání a do odjezdu blokaci neuvolnil. Králův pokyn naložit připravené zboží se na ty dvě krabice nevztahoval. To, že mezi skladem a expedicí vázla domluva, z mého jednání neudělalo svévolné zadržení, které mi firma vytkla v dopise.
Firmě jsem už po propuštění napsala, že tam chci dál pracovat, a po skončení sporu mi Král zase rozepsal směny. Moje čtečka měla nový řemínek. První dva dny jsem ho neutahovala. Připadalo mi divné přizpůsobit si tam zase něco vlastní ruce.
Třetí den mi u rampy neseděl počet balíků na soupisce. Petr zvedl telefon na druhé zazvonění a řekl, ať s předáním počkám, že se podívá do objednávky.
„Napiš to prosím do společného chatu,“ řekla jsem. „I s číslem zásilky.“
Chvíli bylo slyšet jen jeho klávesnici. Pak mi na displeji naskočila zpráva. Telefon zavibroval i Královi, který u vedlejší rampy právě trhal fólii z role.
„Tuhle zatím neberte,“ zavolal na řidiče. „Začneme od druhých vrat.“





