Článek
Začalo to jako sen
Aby řešil práci, děti, možná občas výlet nebo kávu s kamarádkami. Rozhodně ne motýly v břiše, noční zprávy a smsky s pusinkami. Ale přišel on. Matěj.Bylo mu čerstvě čtyřiadvacet. Znali jsme se přes práci, dělal dodávky pro firmu, kde dělám účetní. Dřív jsem ho ani moc nevnímala, ale jednou zůstal sedět u kafe, dali jsme se do řeči a všechno se změnilo. Měl v sobě ten klukovský šarm, drzost, trochu nedospělosti, ale i galantnost, kterou už u mužů moc nevídáme. Zasmál se mému vtipu. Chodil mi otevírat dveře. Psával mi „ať si odpočinu, princezno“. Smála jsem se, že jsem na princeznu trochu stará, ale právě to mu prý připadalo sexy – že jsem žena, ne holka.
Cítila jsem se jako znovuzrozená
Jenže pak přišly první narážky. Že má problémy s autem. Že potřebuje opravit zuby. Že ho štve nájem. Znělo to nevinně, jako povzdech, ale já jsem chtěla pomoct. Měla jsem něco naspořeno, ne moc, ale dost na to, aby mě pár desítek tisíc nerozhodilo. Dala jsem mu. Nejednou. Nežádal si, jen říkal, že mi to vrátí. Auto měl za pár týdnů nové. Ne tedy úplně nové, ale v lepším stavu. Mluvil o tom, že se mu rýsuje podnikání, chtěl rozjet vlastní kurýrní službu. Dokonce si kvůli tomu zřídil živnost. Fandila jsem mu, podporovala ho, občas jsem zaplatila něco navíc – na web, na marketing, na nový telefon, protože přece „komunikace je základ“.
Dala jsem mu k dispozici i část domácí kanceláře. Všechno jsem brala jako společný začátek. Jenže místo růstu přišel útlum. Matěj přestal tolik jezdit, začal být unavený, podrážděný. Když jsem se zeptala na vrácení peněz, řekl, že to pořád drží pohromadě jen díky tomu, že má ode mě klid. A že kdybych mu teď házela klacky pod nohy, tak to může rovnou zabalit. Připadalo mi to logické. Připadala jsem si jako ta silnější, co má podržet. Jenže jsem začala žít z rezerv. A pak i z kreditky.
Zůstal po něm jen e-mail
Poslední tři týdny našeho „vztahu“ už nebyl skoro doma. Volal, že má zakázky mimo město, že se to rozjíždí. Chtěla jsem věřit. Pak jsem jednou přišla domů a jeho věci byly pryč. Telefon nedostupný, sociální sítě zrušené. Zůstal mi jen e-mail, kde psal, že „to nedává, že je lepší jít dál bez výčitek“. Nezmiňoval ani peníze, ani žádnou omluvu. Jen stručné sbohem.
Napočítala jsem, že mi dluží skoro 280 tisíc. Nepůjčovala jsem mu to naráz, ale po částech. Tu dvanáct, tu osm, pak dvacet za opravu auta, pětadvacet na zuby, zálohy na jeho projekt. Útržky výpisů, žádné oficiální převody „na dluh“. Právník mi řekl, že bych s tím možná mohla jít k soudu, ale že bude těžké to prokázat. A že bych se tím víc zničila, než získala.
Dívám se na sebe zpětně a nechápu
Jsem rozumná ženská. Nežila jsem v iluzi, že si mě vezme. Nečekala jsem, že budeme mít miminko nebo že budeme objíždět svět v dodávce. Chtěla jsem jen něco hezkého. Společnost. Lásku. A namísto toho jsem přišla o úspory, o důvěru, o víru, že ještě někdy někomu otevřu dveře. Po nocích se mi honí hlavou, jestli jsem byla naivní, nebo jen unavená samotou.
Možná obojí. Každopádně dneska už vím, že věk, stabilita ani vzdělání nejsou žádná ochrana. Když se člověk chce zamilovat, vždycky trochu zhloupne. A někteří lidé to umí dokonale využít.
