Článek
Poprvé po letech jsem nevěděla, co bude dál. Neměla jsem na účtu žádné úspory, nájem běžel, složenky přicházely, a já seděla doma, dívala se do monitoru a snažila se najít další práci. Posílala jsem životopisy, chodila na pohovory, ale nic. Buď jsem byla „překvalifikovaná“, nebo moc stará, nebo se rozhodli pro někoho jiného.
Tři měsíce. Přesně tolik jsem byla bez práce. Každý den jsem vstávala brzy, snažila se dodržovat režim, abych nepropadla apatii, ale ten tlak se s každým týdnem stupňoval. Kamarádky se mě ptaly, jestli něco mám, jestli to zvládám, a já se pořád usmívala a říkala: „Jojo, něco se rýsuje.“ Ale pravda byla, že se nerýsovalo vůbec nic.
Jedno odpoledne jsem seděla s Jarkou na kafi. Známe se léta, je praktická, přímá a nikdy nemluví do větru. Věděla, že jsem v nouzi, a řekla mi: „Hele, proč si nežádáš o příspěvek? Vždyť máš nárok. Vyplníš jen formulář a uvidíš. Oni ti to spočítají podle nákladů.“ V tu chvíli jsem se ohradila. Vždycky jsem si všechno platila sama, nikdy jsem nechtěla stát s nataženou rukou. Ale ona se na mě podívala, úplně klidně a řekla: „A myslíš, že ti někdo zatleská, když budeš mít v lednici jen hořčici? Ty jsi odváděla státu desítky let. Teď ti může pomoct on.“
Druhý den jsem sebrala odvahu a šla na úřad. Byla jsem nervózní, cítila jsem se trapně, jako bych šla žebrat. Ale úřednice byla milá, vysvětlila mi, co je potřeba vyplnit, a podala mi formulář. Příspěvek na bydlení. Já o tom do té doby neměla skoro žádné informace. Netušila jsem, že na něj může mít nárok i člověk, který celý život pracoval, ale teď se ocitl na pár měsíců v nouzi. Vyplnila jsem vše podle návodu, doložila výši nákladů na nájem, elektřinu, vytápění, a pak už jen čekala.
Za čtrnáct dní mi přišel dopis. Otevřela jsem ho v předsíni, ještě v botách, ruce se mi třásly. A pak jsem to uviděla. Schváleno. A částka? O hodně víc, než jsem čekala. Nešlo o žádný závratný balík, ale dost na to, abych měla klid, že nezůstanu na ulici. A poprvé po třech měsících jsem se doopravdy rozplakala. Ne ze smutku. Ale z úlevy. Že někdo konečně vidí, že člověk nemůže zvládat všechno sám. Že systém, který mi léta bral, mi tentokrát i něco vrátil.
Od té chvíle jsem přestala mít pocit viny. Přestala jsem se stydět. Přestala jsem si říkat, že musím všechno zvládnout sama. A hlavně – začala jsem si víc všímat ostatních. Kolik žen kolem mě je ve stejné situaci. Kolik z nás si myslí, že když požádáme o pomoc, jsme slabé. Ale nejsme. Slabé je mlčet a trápit se, když existuje cesta, jak si na chvíli oddechnout.
Za další dva týdny jsem nastoupila do nové práce. Není to ideální, ale je to důstojné. A vím, že teď už se nebojím. Protože když znovu přijde těžká chvíle – a ono to někdy v životě přijde – budu vědět, že není ostuda říct si o pomoc. A hlavně – budu vědět, že i takové malé věci jako formulář a správná informace ve správný čas, dokážou změnit hodně.
Dneska o tom mluvím nahlas. Nebojím se říct, že jsem byla bez práce. Nebojím se říct, že jsem si zažádala o příspěvek. A hlavně – nebojím se říct, že to všechno mělo smysl. Protože kdyby mi tehdy Jarka neporadila, možná bych dneska seděla někde s prázdnou peněženkou a pocitem, že jsem selhala. Ale já neselhala. Já jen na chvíli potřebovala oporu. A přesně to ten formulář udělal. Pomohl mi zůstat na nohou, když jsem už skoro padala.
