Článek
Seděly jsme v kuchyni a já připravovala snídani. Krajíc chleba s avokádem, trochu rajčat, vajíčko navrch. Nic složitého, ale vypadalo to hezky a vonělo to ještě lépe. Karolína mě pozorovala a pak najednou řekla: „Víš, že jsem si svoji první snídani udělala, až když jsem odešla na vysokou?“ Překvapeně jsem se na ni podívala. „To přece není pravda. Vždycky jsi snídala,“ namítla jsem. Zavrtěla hlavou. „Jo, jogurt z lednice nebo sušenky. Takhle uvařenou snídani jsi mi nikdy nedělala. Proto teď neumím vařit.“
Ten moment mě zasáhl víc, než bych čekala. Jako by se mnou někdo zatřásl a řekl: podívej se, tohle jsi pokazila. Celé dopoledne jsem pak byla myšlenkami jinde. Přemítala jsem o těch letech, kdy byly děti malé. Byla jsem samoživitelka se dvěma dětmi a prací na plný úvazek. Ráno to byl vždycky závod s časem – vzbudit děti, pomoct jim s oblékáním, připravit svačiny do školy a školky, vyrazit včas ven, abychom stihli autobus. Snídaně? Ano, měly snídani. Misku cereálií, jogurt, občas toust se šunkou. Ale teplé snídaně jako z instagramového účtu food blogerky? Na to nebyl čas, síla ani peníze.
Když jsem se o tom odpoledne zmínila svojí sestře, rozesmála se. „A co jako? Mně máma taky nevařila snídaně a přežila jsem to. Navíc – není to její výmluva? Že neumí vařit, protože jí maminka nedělala vajíčka?“ Možná měla pravdu. Jenže já se toho pocitu viny nemohla zbavit. Začala jsem počítat všechny ty drobnosti, které jsem jako matka nezvládla. Čas, který jsem s dětmi nestrávila, protože jsem musela pracovat. Výlety, na které jsme nejeli, protože na ně nebyly peníze. Kroužky, které nemohly navštěvovat, protože jsem je neměla jak vozit.
Večer, když jsme se s Karolínou dívaly na film, jsem to nevydržela a řekla jí, že mě to mrzí. Že možná měla víc pravdy, než si chce přiznat. „Mami, to byl jenom vtip,“ řekla. „Dělala jsi, co jsi mohla.“ Jenže pak se odmlčela a dodala něco, co mě překvapilo ještě víc: „Ale víš, co mi chybělo? Že jsi mě nikdy nevzala k plotně a neřekla – pojď, ukážu ti, jak se to dělá. Vždycky jsi vařila sama, unavená po práci, a my jsme se jen dívali na televizi. Možná kdybys mě zapojila, i když by to trvalo déle a byl by větší nepořádek, naučila bych se to dřív.“
Tu noc jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o tom, kolik rodičovských rozhodnutí děláme z únavy, ze stresu, z pocitu, že to tak bude rychlejší, jednodušší, efektivnější. Jak často říkáme „nech to, já to udělám“ místo „pojď, uděláme to spolu“. A jak se z těch malých rozhodnutí stanou velké rozdíly v životě našich dětí.
Ráno jsem vstala dřív a připravila těsto na palačinky. Když Karolína přišla do kuchyně, polomrtvá a rozespalá, podala jsem jí vařečku. „Dneska budeš vařit ty,“ řekla jsem. Protočila oči, ale viděla jsem, že se usmívá. „Mami, je mi dvacet pět. Není to trochu pozdě na lekce vaření?“ Pokrčila jsem rameny. „Nikdy není pozdě naučit se něco nového.“
A tak jsme spolu dělaly palačinky. Karolíně se první připálila a druhá se jí nepovedlo obrátit. Ale ta třetí? Ta byla dokonalá. Když jsme pak seděly u stolu a cpaly se palačinkami s marmeládou, řekla mi: „Víš, já vlastně umím vařit. Jen se mi nechce.“ Rozesmály jsme se obě. A já si uvědomila, že možná některé rodičovské chyby nejdou napravit, ale vždycky můžeme začít dělat věci jinak. I kdyby to mělo být jen společné vaření palačinek jednou za dva měsíce.
