Článek
Děti na hřišti skotačily jako divé, některé špinavé od hlavy až k patě, jiné upravené, jako by právě vyšly z katalogu dětského oblečení. Vedle mě se usadila starší paní, típla cigaretu o okraj odpadkového koše a zhluboka si povzdechla. Měla prošedivělé vlasy stažené do drdolu a tvář plnou vrásek, které svědčily o tom, že toho v životě hodně zažila. V ruce držela igelitovou tašku s nápisem Lidl a občas z ní vytáhla kapesník, kterým si otřela zpocené čelo.
„To je vaše to dítě v té červené bundě?“ zeptala se mě a ukázala směrem k pískovišti, kde si hrál malý chlapec s blonďatými kudrnatými vlasy. Vypadal jako andílek, tedy dokud nezačal ječet, když mu jiné dítě vzalo lopatku. „Ne, to není můj syn. Ten můj je támhle,“ ukázala jsem na Filípka, který zrovna trpělivě stál ve frontě na skluzavku.
„Aha, ten slušňák,“ poznamenala paní a znovu si povzdechla. „To máte štěstí. Já vychovala tři kluky a nikdy žádný nebyl tak spořádaný. Vždycky byli jako čerti, přišli domů špinaví jako čuníci.“ Usmála jsem se a pomyslela si, že nevidí, jak Filípek včera přišel z fotbalu. Vypadal, jako by se vyválel v bahně od hlavy až k patě, což ostatně také udělal. Ale dnes jsem ho oblékla do čistého, učesala ho a důrazně mu připomněla, že si nemá hrát v blátě, protože jdeme potom ještě na návštěvu k babičce.
Chlapec v červené bundě mezitím spustil koncert, který by mu záviděl kdejaký operní pěvec. Křičel, dupal a jeho matka se marně snažila situaci uklidnit. Nabízela mu sladkosti, telefon s hrami, dokonce i zmrzlinu, ale nic nepomáhalo. Nakonec se vzdala a jen tam stála s rukama v bok, zatímco její syn se válel na zemi a kopal nohama.
„Vidíte to?“ řekla mi paní vedle mě. „To dítě je rozmazlené, ale aspoň je čisté,“ shrnula situaci s podivnou logikou a založila si ruce na prsou. Musela jsem se kousnout do rtu, abych se nerozesmála. Ta dvě kritéria, podle kterých hodnotila dítě – rozmazlenost a čistota – mi přišla tak absurdně nesouvislá. Jako by říkala: je to sice hrozný řidič, ale má pěkné auto. „Myslíte, že čistota je důležitější než chování?“ zeptala jsem se opatrně.
Podívala se na mě, jako bych právě zpochybnila zemskou přitažlivost. „Mladá paní, vy tomu nerozumíte. Když je dítě špinavé, každý hned vidí, že je špatná matka. Když zlobí, může to být jen momentální nálada. Ale špína, ta je vidět pořád.“ Ta logika mě zarazila. Vzpomněla jsem si na svou vlastní matku, která vždycky říkala: „Můžeš přijít domů špinavá od hlavy až k patě, ale hlavně když budeš slušně vychovaná.“ Bylo zajímavé, jak rozdílně jsme s tou paní vnímaly priority ve výchově.
Chlapec v červené bundě se mezitím uklidnil, když mu matka dala do ruky tablet. Seděl teď tiše, s očima přilepenýma na obrazovku, čistý a upravený, ale naprosto odříznutý od okolního světa a dětí kolem sebe. Můj Filípek si zatím našel kamaráda a společně stavěli v písku něco, co z dálky vypadalo jako hrad, ale určitě to byla spíš jen hromada písku. Na kolena jeho kalhot se už lepila špína a ve vlasech měl zapletené nějaké listy.
Když jsme později odcházeli z hřiště, paní na lavičce za mnou zavolala: „Příště mu vezměte náhradní kalhoty, ty má celé od písku!“ Usmála jsem se a pomyslela si, že některé věci se asi nikdy nezmění.
Cestou domů jsem přemýšlela, jestli opravdu tolik záleží na tom, jak dítě vypadá navenek. Jestli čisté oblečení skutečně vypovídá o kvalitě výchovy víc než to, jak se dítě chová k ostatním. A došla jsem k závěru, že bych radši měla syna, který přijde domů špinavý od dobrodružství, než takového, který zůstane čistý, protože se bojí světa dotknout.
A možná, napadlo mě, že ta paní na lavičce na tom nebyla až tak špatně – možná jen žila v době, kdy vnější dojem byl důležitější než vnitřní prožitek. Ale já jsem ráda, že moje dítě může být občas špinavé. Protože špína se dá smýt, ale strach z objevování světa zůstává.
