Článek
A tak jsem ráno vyrazila do klasického českého supermarketu. Ne do žádného malého obchůdku, ale do jedné z těch velkých prodejen, kam se běžně jezdí s vozíkem, kde hraje tichá hudba a kde se člověk během chvíle ztratí mezi regály. Přiznávám, že jsem tam nebyla opravdu dlouho. A právě proto mě ten náraz zasáhl. Protože hned mezi zeleninou mi došlo, že chápu, proč tolik lidí radši míří do Německa, Polska, Rakouska. A že to, co nás doma v obchodech obklopuje, je vlastně tak trochu pasivní kapitulace.
První, co mě zarazilo, nebyly ceny. Připravila jsem se. Věděla jsem, že všechno zdražilo. Ale přesto jsem na chvíli ztuhla, když jsem viděla obyčejný květák za šedesát devět, balíček cherry rajčat skoro za stovku a papriky, které vypadaly jako po menší bouřce, za cenu, kterou si pamatuju spíš z bio krámku v centru. Nedá se nic dělat, řekla jsem si. Jedeme dál. Jenže dál to bylo ještě horší.
Chléb – tři dny do konce trvanlivosti. Jogurty, které už byly mírně nafouknuté. Maso, které podle data bylo v pořádku, ale na pohled vypadalo jako něco, co už si zaslouží spíš kompost než pánev. A mezi tím unavené světlo, regály doplňované napůl, jeden typ másla za cenu, že si ho člověk rozmyslí, a hlavně – ta atmosféra. Ticho, které je těžké. Jako by celý ten prostor někdo zabalil do mlhy únavy a rezignace.
Lidé chodili s vozíky a bylo na nich vidět, že nepřemýšlejí nad tím, co chtějí. Jen počítají. Kolik můžou vzít. Co si můžou dovolit. A co dneska ne. U kasy přede mnou paní, která vytahovala mince, aby to aspoň vyšlo. A za mnou mladý pár, který se hádal, jestli opravdu potřebují dva džusy. Místo nákupu to byl výběrový test přežití. A mě to celé vnitřně semlelo.
Když jsem pak doma ukládala nákup, došlo mi, že mám tašku plnou kompromisů. Jogurt, který normálně nekupuju, protože chutná jako voda. Pečivo, které do večera ztvrdne. Šunku, která spíš voní po chemii než po mase. A taky mlhavý pocit, že jsem za to všechno nechala v obchodě víc, než jsem chtěla. Nejen peněz. Ale i naděje, že se tady ještě dá nakoupit s radostí.
A pak mi došlo, že ti lidé, co jedou jednou týdně do Polska nebo do Německa, nejsou snobi ani dobrodruzi. Jen mají dost. Dost toho, že u nás člověk platí víc za míň. Dost toho, že se kvalita tváří jako samozřejmost, ale ve skutečnosti je to luxus. Dost toho, že si musí vybírat ne podle chuti, ale podle slevy. A že zatímco v jiných zemích se zákazník bere vážně, u nás se s ním zachází jako s někým, kdo si stejně na nic netroufne. Kdo to přežije. Kdo zaplatí. Kdo mlčí.
Nechci být nespravedlivá. Vím, že jsou výjimky. Jsou prodejny, kde záleží na tom, co nabízejí. Jsou lidé, kteří se snaží. Ale jako celek to nefunguje. Jako celek nás ten zážitek z nakupování spíš unaví, než že by nám dal pocit, že jsme udělali něco dobrého pro sebe. A to je špatně.
Protože jídlo je víc než položka na účtence. Je to péče. O sebe, o rodinu, o náladu. A když se z nákupu stane nutnost, kde přemýšlíte spíš o limitech než o radosti, je něco špatně. A není divu, že ti, co mají možnost, se otočí a jedou jinam. Tam, kde za stejné peníze dostanou víc. Kde jablka nejsou moučná. Kde mléko chutná jako mléko. Kde se necítí jako podezřelí, když vezmou víc másla, protože je v akci.
Od té úterní návštěvy supermarketu jsem znovu začala víc přemýšlet, kde a co nakupuju. Ne kvůli bojkotu. Ale kvůli sobě. Chci mít z jídla dobrý pocit. A ten nezačíná až u sporáku. Začíná už u regálu. U toho, jak na mě působí obchod. Jak se ke mně chová. Jaké mám možnosti. A jestli vůbec mám na výběr.
A možná i tohle je důvod, proč tolik lidí míří jinam. Ne jen kvůli ceně. Ale kvůli úctě. Kterou si zasloužíme. A která by měla být samozřejmostí. Ne výjimkou. Ne exportem. Ne důvodem k výletu. Ale běžnou součástí každého dne. Protože pokud chceme, aby lidé zůstávali doma, musíme jim dát důvod. A jídlo je jeden z nejsilnějších. Tak proč s ním u nás zacházíme jako s levným zbožím, které se dá omluvit slovy „všude to tak přece je“? Není. A víc lidí, než si myslíme, to už dávno ví.
