Článek
Mluvili jsme o tom celý týden, jak zase trochu ulevíme peněžence, jak koupíme levnější maso, sýry, kávu, plenky a sazenice. Jenže realita nás tentokrát dohnala. A ironicky přesně v místě, kde jsme si mysleli, že jsme ji přechytračili.
Vyjeli jsme z Ostravy v devět. Auto natankované, nálada dobrá. Děti doma s babičkou, což byla první výhra dne. V kufru už ležely krabice, pár velkých tašek a izotermická vložka. Všechno promyšlené. Cestou jsme se bavili o tom, co všechno potřebujeme, a co si tentokrát určitě nekoupíme, protože to minule stejně nikdo nejedl. Měli jsme jasný plán a představu, kolik utratíme. A že hlavně nebudeme brát blbosti. Hlavně ne.
Jenže pak přijdeš dovnitř a máš pocit, že jsi někde v nákupním Disneylandu. Všechno hezky vystavené, ceny přepočítané v hlavě vypadají přívětivě, košík se sám od sebe plní. A ta polská nabídka – tolik věcí, co u nás nejsou. Tolik novinek, z nichž každá křičí „vezmi si mě, já jsem jen za pár zlotých“. Nejprve jsme házeli do vozíku, co jsme opravdu chtěli. Máslo, olej, několik druhů uzenin, sýry v akci. Pak přibyly sladkosti, nějaké pití, pak rychlovky do mrazáku a samozřejmě obligátní polské prachovky, protože „to se vždycky hodí“. V tu chvíli jsme se ještě smáli, že si uděláme kafe na benzínce a spočítáme, kolik jsme vlastně ušetřili. Byli jsme přesvědčení, že minimálně pětistovku.
Pak ale přišla pokladna. A čtečka. A paní prodavačka, která se snažila být milá, ale my se v tu chvíli začali jen potit. Když jsme viděli, jak ta částka stoupá, začalo být ticho. Ani jeden z nás nic neřekl, jen jsme sledovali displej a počítali v hlavě. Nakonec to bylo přes 900 zlotých. A to jsme se ještě snažili být střídmí. A to jsme chtěli šetřit.
Vyšli jsme ven, sedli si na obrubník vedle auta, rozbalili si bagetu z jejich pečiva a jen jsme mlčeli. Najednou nám došlo, že jsme zase udělali to samé co minule. A co jsme si přísahali, že už neuděláme. Nalákali jsme se na představu úspory, ale v té euforii jsme kupovali víc, než jsme chtěli. Věci, které jsme doma vůbec neměli na seznamu. A které nám ve výsledku tu „úsporu“ převrátily úplně vzhůru nohama. Ve snaze šetřit jsme nakoupili tak, že ten rozdíl proti běžnému nákupu u nás byl možná jen pár korun. Ne-li žádný.
Jenže nejde jen o peníze. Jde i o ten pocit. O tu pachuť, že jsme se zase nechali napálit. Ne obchodem – ten jen dělá, co má. Ale sami sebou. Svojí slabostí, svým „když už jsme tady“, svým „vždyť to není drahé“, svým „pro jednou to nevadí“. Z výletu za úsporou se stalo další kolečko v kruhu, ze kterého se těžko vystupuje.
Po cestě zpátky jsme si říkali, že tohle už bylo naposledy. Že příště si dáme limit. Že půjdeme opravdu jen pro to, co máme napsané. Ale hluboko uvnitř víme, že to není tak jednoduché. Protože to není jen o rozpočtu. Je to i o té iluzi, že když jedeš nakupovat za hranice, že děláš něco chytřejšího, než ostatní. Že jsi si to naplánoval, že máš systém, že nakupuješ „líp“. Jenže když pak jedeš domů a víš, že jsi zase spadl do té samé pasti – je to jako by ses sám sobě musel omluvit.
Zní to přehnaně? Možná. Ale každý, kdo někdy stál s přeplněným vozíkem u pokladny a cítil, že to celé nějak nedává smysl, ví, o čem mluvím. Není to jen o jídle. Je to o tom, jak často věříme, že spotřeba nám přinese klid. A jak často si ten klid zabalíme do igelitky, jen aby nás druhý den štval pohled na plnou lednici a prázdnou peněženku.
My jsme z toho nákupu nakonec půlku rozdali. Část skončila u rodičů, část v mrazáku, něco už teď víme, že se sní až za dlouho. A něco nás pořád trochu pálí v hlavě – ne proto, že by to bylo špatné, ale protože to nebylo potřebné. A to je asi to hlavní, co bych si z toho chtěla odnést. Že když něco nepotřebuju, tak to není výhodné, ani kdyby to stálo polovinu.
Příště možná zase pojedeme. Ale možná si místo obřího nákupu uděláme jen výlet. Dáme si kávu, projdeme se po tržišti, koupíme si jeden polský chléb a půl kila šunky. A nebudeme se snažit být chytřejší než reklamy. Protože pokud je na tomhle nákupu něco drahého, pak to není máslo. Je to to ticho u pokladny, když si člověk uvědomí, že chtěl ušetřit. A místo toho zase zaplatil víc – nejen penězi, ale i tím blbým pocitem, který si veze domů.
