Článek
My jsme chtěli na jih. Slunce, moře, all inclusive, protože s malým dítětem se člověk potřebuje aspoň trochu odreagovat. Vybrali jsme hotel, který měl podle recenzí ideální zázemí pro děti, animační programy, dětské bazénky, dokonce i malou herničku. Takový ráj pro rodiče, co si chtějí aspoň chvíli oddechnout. Jenže někdy se stane, že i ráj se během chvíle promění v absurdní peklo. A že vlastní dítě vám připraví scénu, na kterou nikdy nezapomenete. A nezapomene ani nikdo, kdo byl zrovna u toho.
Náš syn měl tehdy tři roky. Roztomilý kluk, který většinu času vypadal jako z katalogu – kudrnaté vlásky, modré oči, smích, co se rozléhá po celém domě. Uměl být ale taky pěkný ďáblík. Jako když máte pocit, že jste ve filmu, kde se střídá rozkošná pohádka s naprostým thrillerem. Toho rána bylo všechno v pohodě. Nasnídali jsme se, vyrazili na pláž, koupali se, hráli si, sbírali kamínky. Pak přišel čas oběda a my se vydali zpátky do hotelu. All inclusive – to znamenalo švédské stoly, lidé se tam míchali v nekonečném štrúdlu, talíře v jedné ruce, děti v druhé. Typická dovolenková vřava, kterou zná každý, kdo někdy vyrazil s dítětem za hranice.
Všechno běželo jak má. Talíře se plnily, my jsme se snažili uhlídat syna, který pobíhal mezi stoly, a občas něco ukradl z cizího talíře. Lidé se smáli, brali to s nadhledem, jeden pán mu dokonce nabídl hranolky s tím, že mu připomíná jeho vnuka. Myslela jsem si, že je všechno v pohodě. Jenže pak se to stalo. Všimla jsem si, že syn chybí. Podívala jsem se kolem sebe. Nebyl ani u stolu, ani u dětského koutku, ani u výčepu, kde si oblíbil stroj na limonádu. Vydala jsem se ho hledat.
Našla jsem ho o dvě minuty později. Dvě minuty, které mě doteď budí ze spaní. Stál u stolu dvou postarších dam. Měly elegantní kloboučky, šaty, které voněly drahým parfémem, a na talíři hezky naaranžovaný oběd. A právě do toho oběda náš syn vrazil oběma rukama. Vší silou. Rozmázl kuře, zničil dezert, převrhl skleničku. A jako třešničku na dortu – a to není metafora – jednu z těch dam potřísnil jogurtem, který si sám předtím otevřel a zřejmě chtěl „nabídnout“. Smál se. Vřele. Upřímně. Jako by právě vytvořil umělecké dílo.
Ztuhla jsem. Nejen že jsem cítila ten známý pocit trapnosti, který vám začne stoupat od žaludku k obličeji a zaplaví vás jako vařící voda. Ale zároveň jsem v očích těch dam viděla něco, co se těžko zapomíná. Ne byl to jen šok nebo rozhořčení. Bylo to pohoršení smíšené s odporem. Pohled, který vás okamžitě přesune na druhou kolej společenské hierarchie. A to je pocit, který s vámi zůstane. Přiběhla jsem, omlouvala se, uklízela, nabízela nové jídlo, šátky, čisté ubrousky, cokoliv. Ale bylo to marné. Jedna z nich si utírala ruku a říkala něco jako „tohle se za našich časů nedělo“. Druhá mlčela, ale o to víc to bolelo. Ten pohled říkal všechno.
Zbytek dne jsem přežila v mlze. Manžel se snažil zlehčit situaci, že prý „děti jsou děti“ a „byly to jen dvě talíře jídla“, ale já věděla, že to není jen o jídle. Bylo to o tom, že jsem si na pár sekund přestala hlídat vlastní dítě, a on během té chvíle někomu způsobil trapas, který přesáhl hranice běžného dětského rozmaru. A bylo to veřejné. V jídelně, kde bylo sto lidí. A každému se ten obraz vryl do paměti.
Večer jsme si sedli na balkon. Dítě spalo. Já měla v sobě třetí sklenku vína, protože jsem se pořád nemohla srovnat s tím, co se stalo. Nešlo jen o to, že se to vůbec stalo, ale o ten pocit, že jste zklamali. Sami sebe. Druhé lidi. Možná i své dítě. Protože v tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám zlobit, smát nebo brečet. Všechno bylo moc. A zároveň prázdné. Když se ráno probudil a dal mi pusu, jako by se nic nestalo, byla jsem zase zpátky v roli mámy. Ale ta ostuda zůstala.
Lidé se pak tvářili, že je všechno v pořádku. Ale nebylo. Když jsme šli na další oběd, zvolila jsem stůl co nejdál od všech. Když se objevily ony dámy, sklopila jsem oči. Můj syn už nic podobného neudělal. Ale já si tu dovolenou nezapamatovala kvůli moři. Ani kvůli slunci. Ani kvůli animačním programům. Zapamatovala jsem si ji kvůli té chvíli. Kvůli jedné minutě, která všechno přebila.
Možná to zní přehnaně. Možná si někdo řekne, že děti jsou přece nevyzpytatelné, že to se stává. Ale ten, kdo to zažil, ví. Ví, jaké to je cítit se tak bezbranně, tak zahanbeně a tak neschopně. Ví, jaké to je, když se vám celý hotel zdá menší, protože všichni vědí. A když se snažíte tvářit, že je to v pohodě, ale uvnitř se vám rozpadá každý kousek sebevědomí.
Už je to pár let. Dneska se tomu s odstupem smějeme. Občas to vytáhneme jako historku. Ale já si pokaždé vybavím ten obraz. Ty ruce zabořené do cizího jídla. Ty klobouky. Ten jogurt. A říkám si, že rodičovství je někdy jako chůze po laně. Snažíte se, jak můžete, a stejně občas spadnete. A někdy u toho spadnete i se svým dítětem. Přímo doprostřed hotelové jídelny. Před svědky. Před cizími dámami v bílých šatech.
Ale pak přijde další ráno. A někdo vás chytne za ruku, zavolá vás do moře, chce stavět hrad z písku a směje se, jako by se včera nic nestalo. A vy si řeknete, že možná nejde o to, všechno zvládat bez chyby. Ale o to, vstát, otřepat se a jít dál. S dětmi, s ostudou, s vědomím, že nikdo není dokonalý. Ale že každý má právo na druhou šanci. I tříleté dítě. I jeho máma.
