Článek
Mluvili jsme o tom, jestli chceme děti. O penězích. O tom, jak by měl vypadat náš společný život. Až teď mi dochází, že jsme spolu vlastně nikdy nemluvili o tom, jak bude vypadat víkend.
Přišlo to nenápadně. První víkend po svatbě mi řekl, že jede k mámě. Že je to tradice, že tam chodí každou neděli na oběd, pomůže jí s nákupem, s čím je třeba. Přijela jsem od našich o den dřív, takže jsem se ani neptala, proč nejdeme spolu. Řekla jsem si – dobrý, rodina je důležitá. Druhý víkend to bylo stejné. Třetí taky. A pak jsem se zeptala: „A to budeš jezdit každý víkend?“ Podíval se na mě s výrazem, jako by to přece měla být samozřejmost. „No jasně. Vždycky jsem jezdil. Je to moje máma.“ A mně zůstala pusa otevřená.
Nešlo mi o to, že má mámu rád. Nešlo mi ani o to, že jí pomáhá. Ale že mi to neřekl. Že mě s tím neseznámil předem. Že prostě počítal s tím, že jeho život se nezmění – jen já se k němu nějak přidám, přizpůsobím, zapadnu. Jenže já nejsem ozdoba. Nejsem figurka, která se přimkne k jeho dosavadním rituálům. A už vůbec nejsem někdo, komu to má být jedno.
Začala jsem si všímat detailů, které mi předtím unikaly. Jak si s mámou volají každý večer. Jak jí říká věci, které mně neřekne. Jak si nechá od ní radit ohledně práce, financí, dovolené. Jak na její názor dává víc než na ten můj. A jak ji pořád hájí. „Ale ona to myslí dobře.“ „To se jí jen špatně vysvětlilo.“ „Vždyť je to moje máma, co čekáš?“ A já nevím, co čekám. Jen asi nějaké zdravé hranice. Něco, co říká – ano, jsi moje máma, ale teď jsem taky manžel.
Zkoušela jsem to řešit v klidu. Říkala jsem, že bych chtěla mít některé víkendy pro sebe. Že bych chtěla třeba jet na výlet. Zůstat v posteli do oběda. Jen být spolu. Řekl, že klidně – ať si jedu. Ale on že pojede stejně k mámě. A v ten moment jsem pochopila, že tady nejde o čas. Tady jde o prioritu. A tou jsem já prostě nebyla.
Nemluvím o tom ráda. Protože to zní hloupě. Člověk se bojí, že bude za hysterku, která žárlí na tchyni. Že bude za tu nepříjemnou, co kazí rodinné vztahy. Ale co mám dělat? Mám čekat, že se to zlepší samo? Mám trpělivě doufat, že ho to přejde? Nepřejde. On to tak má nastavené. Celý život. Jen mi to neřekl. Neřekl mi, že jeho víkendy nebudou naše, ale její. Neřekl mi, že když bude mezi mnou a ní volit, zvolí ji, protože „ona tady byla první“.
A já se pak cítím provinile. Že jsem vůbec něco řekla. Že jsem zpochybnila něco tak základního, jako je péče o rodiče. Jenže mezi péčí a závislostí je rozdíl. A mezi láskou a loajalitou, která nenechá prostor pro partnerství, taky. Nedávno jsme měli narozeniny. Říkala jsem, že bych chtěla být spolu celý víkend. Že někam pojedeme. V pátek kývl. V sobotu ráno mi oznámil, že si jen „na chvíli“ odskočí k mámě, že něco potřebuje. Vrátil se večer. Oslavili jsme to pizzou. Beze slov. Protože všechna už byla řečená.
Začínám mít pocit, že náš vztah má tři členy. Já, on a jeho matka. A že já jsem tam navíc. Že mě bere jako doplněk, který má být tichý, nenáročný a chápající. A že jakákoli moje potřeba je brána jako útok. Není to křik, není to hádka. Je to tiché ignorování. A já nevím, co s tím.
Když jsme spolu začínali, měl v sobě něco hrozně klidného. Byla jsem po bouřlivém vztahu a ten jeho klid mě léčil. Myslela jsem si, že to je zralost. Ale dneska si nejsem jistá, jestli to nebyla spíš pasivita. Jestli ten klid není jen neschopnost vymezit se, přemýšlet sám za sebe, postavit se čemukoli, co není pohodlné. Možná se v tom klidu schovává. Možná ho využívá jako zástěrku, za kterou se nedá mluvit o ničem skutečném.
Věděla jsem, že vztahy jsou kompromis. Ale nečekala jsem, že ten kompromis budu dělat jen já. Že víkend co víkend budu koukat na balící tašku a vědět, že zas budu sama. Že v sobotu ráno budu snídat u tichého stolu a přemýšlet, jestli jsem fakt tak náročná. Jestli chci moc. A přitom nechci nic víc než být manželka. Ne služka, ne stín, ne páté kolo rodinného vozu.
Často přemýšlím, co bych poradila kamarádce, kdyby mi tohle říkala ona. A vím, že bych jí řekla: „Mluv o tom. Nečekej, až ti prasknou nervy. A pokud tě nenaslouchá, zvaž, jestli tohle chceš žít dalších deset, dvacet let.“ Jenže když se to týká mě, najednou znejistím. Protože ho mám ráda. Protože jsem si ho vzala. Protože jsem doufala, že si budeme tvořit něco nového – a ne jen zapadneme do jeho starých kolejí.
Nechci akceptovat tohle nastavení. Nechci být na druhé koleji. Nechci být ta, která si musí zasloužit čas, protože máma má přednost. Nechci se přetvařovat, že mi to nevadí. Protože vadí. Protože mě to bolí. Protože každý víkend, kdy balí tašku a odchází, je víkend, kdy odchází i kus mého přesvědčení, že jsme dva. A že spolu něco budujeme.
Možná přijde čas, kdy si sedneme a řekneme si všechno. Možná přijde rozhodnutí. Ne ultimátum. Jen upřímnost. Protože s tímhle se žít dlouhodobě nedá. A nechci se jednoho dne probudit s pocitem, že jsem promarnila roky čekáním, až pochopí, co měl vědět od začátku. Že manželství není o tom, co bylo. Ale o tom, co tvoříme teď. My dva. Bez třetí židle u stolu.
