Článek
Kvůli důchodu. Ano, čtete správně. Ne kvůli dědictví, ne kvůli hádce o rodinný majetek, ne kvůli podvodu. Ale protože jsem měla o pár tisíc vyšší důchod než ona. A když jsem to zjistila, rozbrečela jsem se.
Byly jsme si vždycky blízké
Se sestrou jsme vždycky držely při sobě. Měla jsem jen ji – starší o čtyři roky, zkušenější, někdy trochu přísnou, ale vždycky spravedlivou. Sdílely jsme spolu celé dětství. Když nám zemřeli rodiče, byly jsme oporou jedna druhé. Pomáhaly jsme si, radily si, byly jsme si navzájem nejbližší rodina. A nikdy by mě nenapadlo, že se mezi nás může postavit něco tak malicherného. Až do chvíle, kdy najednou přestala odpovídat na moje zprávy.
Nejdřív jsem si říkala, že je to jen shoda okolností. Že nemá čas, že zapomněla odpovědět. Ale když se mi tři týdny neozvala, bylo mi jasné, že něco není v pořádku. Zkusila jsem jí zavolat. Nezvedla to. Napsala jsem jí zprávu. Ignorovala ji. A tak jsem se rozhodla za ní zajít osobně.
Pravda, která mi vyrazila dech
Stála jsem u jejích dveří, když mi otevřela. Tvářila se chladně, ani mě nepozvala dál.„Můžu vědět, co se děje?“ zeptala jsem se přímo. „Co by se mělo dít?“ odsekla „Nevím, třeba to, že se mnou nemluvíš? Udělala jsem něco?“ A pak to přišlo. „Ty si snad myslíš, že o ničem nevím?“ „O čem?“ nechápala jsem. „O tvém důchodu!“ Zůstala jsem na ni zírat. „Důchodu? Co s ním?“ „No jasně, hraj si na hloupou! Vždycky jsi byla ta šikovnější, ta lepší, ta, co si všechno uměla zařídit. A teď se divíš? Ty máš o tři tisíce vyšší důchod než já! Jak jsi to udělala?“
Jak jsem si dovolila mít vyšší důchod? Tři tisíce. Kvůli tomu se mnou vlastní sestra přestala mluvit. Chtělo se mi smát i brečet zároveň. „Jak jsem to udělala?“ zopakovala jsem. „Normálně. Pracovala jsem déle, měla jsem vyšší příjmy, odváděla jsem víc. To je celé.“ Jenže ona se tvářila, jako bych jí udělala něco strašného.
„To není fér!“ řekla podrážděně. „Obě jsme celý život pracovaly, obě jsme se snažily! A ty dostaneš víc než já?!“ „Ale o kolik víc? O pár tisíc, co na tom záleží? Pořád jsme sestry!“ „Záleží to! To si mám teď připadat jako chudák? To ty budeš mít lepší život, jenom protože jsi měla lepší práci? To jsi lepší člověk?“ To už jsem měla slzy v očích. „Vždyť já se nikdy nepovyšovala! Nikdy jsem se tím nechlubila! Jak můžeš být kvůli tomuhle naštvaná?“
Závist ničí vztahy
Ale ona už mě neposlouchala. „Víš co? Už toho mám dost. Celý život jsi byla ta lepší. A já jsem byla ta druhá. Tak si užívej ten svůj velký důchod!“ A práskla mi dveřmi před nosem. Tohle byla moje sestra? Ta žena, která se mnou sdílela dětství, radosti i starosti? Teď mě nenávidí jen proto, že mi stát vyměřil o pár tisíc víc než jí? Mělo to smysl? Dlouho jsem o tom přemýšlela. Snažila jsem se ji pochopit.
Ano, možná se cítila ukřivděná. Možná měla pocit, že život není spravedlivý. Ale co jsem s tím měla dělat já? Měla jsem se jí omluvit, že jsem pracovala déle? Měla jsem jí dát peníze, aby se cítila líp? Ne. Tohle nebylo o penězích. Tohle bylo o její závisti. A s tím já nic udělat nemohla.
Dnes už vím, že některé věci nezměním
Od té doby se mi neozvala. Nejprve jsem se jí snažila psát, volat, ale ignorovala mě. A tak jsem to přestala dělat. Bolí to. Ale člověk si musí uvědomit, že nemůže změnit někoho, kdo se sám změnit nechce. A pokud někdo staví peníze nad rodinu, možná je lepší nechat ho jít. Protože důstojnost a klid jsou důležitější než tři tisíce korun.
