Článek
A pak jsem zjistila, že celou tu dobu měl jiný život. Jinou rodinu.
S Alešem jsme byli spolu od mých dvaceti. Poznali jsme se v práci, on byl o pár let starší, sebevědomý, úspěšný. Přesně ten typ muže, kterému žena snadno podlehne. A já jsem si tehdy myslela, že jsem vyhrála v loterii.
Byl pozorný, staral se o rodinu, nikdy jsem neměla důvod mu nevěřit. A když byl často na pracovních cestách? Neřešila jsem to. Byl to prostě byznysmen, jehož práce ho často odnášela na druhý konec republiky.
Jenže ve skutečnosti nebyl na žádné pracovní cestě. Byl se svou druhou ženou. A já jsem celých patnáct let žila ve lži. První podezření. Dlouho jsem neměla žádný důvod pochybovat. Ale pak se začaly objevovat drobnosti.
Jednou jsem prala jeho košile a z kapsy mu vypadala účtenka z restaurace. Datum a čas odpovídaly době, kdy měl být na „služební cestě“. Jenže ta restaurace byla v našem městě.
Zarazilo mě to. Proč by byl v restauraci v našem městě, když měl být přes 200 kilometrů daleko? Přišlo mi to zvláštní, ale neřešila jsem to. Nechtěla jsem být paranoidní.
Ale pak začaly přicházet další věci. Telefonáty, které nesměl nikdo slyšet. Vždycky měl dva telefony. Jeden pracovní, druhý soukromý. To bylo normální. Ale proč tak často odcházel s telefonem na balkon?
Jednou v noci jsem se náhodou vzbudila a slyšela ho, jak šeptá do telefonu. „Neboj se, zítra přijedu. Už se těším. Dám ti vědět, až budu na místě.“ Zamrazilo mě. Komu to sakra říká? Když se vrátil do postele, tvářil se, jako by se nic nestalo.
„Kdo ti volal?“ zeptala jsem se. „Ale, kolega z práce, něco se mu podělalo na projektu,“ odpověděl bez mrknutí oka. A já mu věřila. Když jsem našla fotku, už nebylo cesty zpět.
Dlouho jsem neměla žádný důkaz. Byly tu jen podivné střípky, nic konkrétního. Až do dne, kdy jsem vzala jeho notebook. Potřebovala jsem najít jeden dokument. Jenže místo něj jsem našla složku.
A v ní fotky. Ale ne fotky z práce, ne fotky z dovolených. Byly to fotky jeho druhé rodiny. Fotky s ženou a dvěma dětmi. Měl druhou rodinu. Celých patnáct let.
Nejdřív jsem jen seděla a zírala na obrazovku. Nemohla jsem tomu uvěřit. Celé ty roky se mnou žil a přitom měl úplně jiný život někde jinde? Když přišel domů, čekala jsem na něj v obýváku.
„Aleši, můžeš mi vysvětlit, co tohle znamená?“ Podala jsem mu telefon s otevřenou fotkou. Viděla jsem, jak mu zbledla tvář. V tu chvíli věděl, že je konec. Nezapíral. Věděl, že nemá šanci lhát.
„Já… já nevím, co říct.“ „Řekni mi pravdu.“ A on mi ji řekl. Jak se dá žít dvojí život. Patnáct let střídal dva životy. Patnáct let měl dvě rodiny. Týden byl u nás, týden „na služební cestě“ – ve skutečnosti se svou druhou ženou a dětmi.
Jak to zvládal? Lhal všem. Lhal mně, jí, svým dětem. A nejhorší? Prý nás měl obě rád. „Miluju tě. A miluju i ji. Nikdy jsem nechtěl opustit ani jednu z vás.“ Bylo mi z něj špatně.
Druhý den jsem mu sbalila věci. „Nezajímá mě, co budeš dělat. Ale tady už tě nechci vidět,“ řekla jsem mu. Prosil, omlouval se. Slzy v očích. „Nemůžeme to nějak vyřešit?“ Ne. Už žádné lži. A tak odešel.
A já? Dalo mi to měsíce, než jsem se vzpamatovala. Později jsem zjistila, že ho vyhodila i ta druhá. Když zjistila, že celou dobu lhal i jí, taky s ním skončila. A on? Nakonec skončil sám.
