Článek
Možná to zní podivně, ale přepsala jsem na ni dům. Ne, nejsem blázen a nemám ani začínající demenci, jak si moji synové myslí. Mám pro to dobrý důvod, a ten začal před necelým rokem, na oslavě mých narozenin.
Oba synové přijeli i s rodinami, přivezli dárky, kytici a dort. Všechno bylo milé, dokud jsem Petrovi, staršímu synovi, nezačala radit, jak by měl lépe naložit se svými úsporami. Vím, že to nemám dělat, ale nemohu si pomoct. Celý život jsem pracovala v bance a nedokážu se dívat, jak vyhazuje peníze za nesmysly, zatímco by si mohl konečně pořídit vlastní bydlení místo drahého pronájmu.
„Mami, prosím tě, už toho nech,“ povzdechl si Petr uprostřed mého vysvětlování o výhodných hypotékách. „Jsem dospělý a dokážu si svoje věci zařídit sám.“
Normálně bych to přešla, jenže tentokrát se něco ve mně vzepřelo. „A kdy ses naposledy zařídil sám?“ zeptala jsem se ho. „Když ti bylo osmnáct a nechtěl jsi jít na vysokou, prosila jsem známého, aby tě vzal do práce. Když jsi potřeboval peníze na motorku, půjčila jsem ti. Když jsi nevěděl, co dál po rozvodu, nastěhoval ses na půl roku zpátky ke mně.“
V místnosti se rozhostilo ticho. Synova žena Lucie se zahleděla do země a mladší syn Martin si odkašlal. Petr zrudl a postavil se. „Jestli si myslíš, že jsem nějaký neschopný trouba, tak to teda díky. A já blbec ti ještě přijel popřát k narozeninám. Fakt díky, mami.“
Pak práskl dveřmi a odešel. Lucie se omluvila a běžela za ním. Martin se snažil situaci nějak zachránit, ale večer byl pokažený. Když odjeli, brečela jsem do polštáře jako malá holka. Nevím, co to do mě vjelo. Možná jsem byla unavená, možná mě ranilo, že moje rady nikdy nebere vážně. Nebo jsem prostě jen osamělá stará ženská, která si neuvědomuje, že její děti dávno vyrostly.
Druhý den mi volal Martin. Petr s ním mluvil a prý toho lituje, ale potřebuje čas. Já jsem se taky omluvila, ale věděla jsem, že to není tak jednoduché. Z nějakého důvodu jsem svého syna ranila víc, než jsem si myslela.
Týden nato jsem zašla za sousedkou Miladou. Je o pár let mladší než já, také vdova. Žije sama, jen s kocourem Mikim. Od smrti mého muže mi občas přinese buchty nebo si půjčuje moje knihy. Nikdy jsme nebyly vyloženě přítelkyně, spíš takové dobré známé, co si občas popovídají přes plot.
„Víš, přemýšlela jsem,“ řekla jsem jí u kávy v její kuchyni. „Nechtěla by jsi se ke mně nastěhovat? Dům je pro mě velký a upřímně, začínám se bát být tam sama.“
Milada se na mě podívala, jako bych jí oznámila, že letím na Mars. „Nastěhovat? Ale co tvoji synové? Co by tomu řekli?“
A tak jsem jí všechno vyprávěla. O hádce, o tom, jak se mi Petr už týdny neozval, a jak jsem si v tu chvíli uvědomila, že ten dům, který jsme s manželem celý život spláceli, aby ho děti jednou zdědily, je možná spíš břemeno než dar. Břemeno mých očekávání, mých představ o tom, jak by měli žít. Řekla jsem jí o tom, jak jsem se rozhodla dům přepsat. Ne na syny, ale na ni. S podmínkou, že v něm budu moci dožít.
„To nemůžeš myslet vážně,“ vydechla Milada. „Vždyť mě skoro neznáš.“
„Známe se dost dlouho,“ odpověděla jsem. „Vím, že se staráš o svou nemocnou sestru, i když jste se celý život moc nemusely. Vím, že krmíš toulavé kočky. A vím, že když je člověku nejhůř, nosíš mu svoje buchty, i když jinak nejsi bůhvíjaká kuchařka.“
Milada se rozplakala. Vyprávěla mi, jak je zoufalá ze svého nájmu, který jí zvýšili, a jak neví, kam půjde. Její děti žijí v cizině a ona nemá odvahu je prosit o pomoc. „Ale to nejde, abys kvůli jedné hádce s Petrem takto rozhodovala,“ namítala.
Jenže já už jsem se rozhodla. Ne kvůli hádce. Kvůli tomu, co mi ta hádka ukázala – že si nemohu koupit lásku svých dětí tím, že jim slíbím dědictví. A že Petr má pravdu – musejí se naučit rozhodovat sami za sebe, bez mé neustálé kontroly a rad.
Když jsem to řekla Martinovi, byl v šoku. Petr se mnou přestal úplně mluvit. Mysleli si, že jsem se zbláznila nebo že mi někdo namluvil nějaké hlouposti. Trvalo měsíce, než jsme se sešli všichni u jednoho stolu – v den, kdy jsem podepsala darovací smlouvu. Milada se nastěhovala do pokoje pro hosty a já zůstala ve své ložnici. Postupně si zvykáme na společné soužití.
Petr nakonec přišel a sedl si vedle mě. „Mami, promiň, že jsem byl takový idiot,“ řekl potichu. „A promiň, že jsem ti nedokázal vysvětlit, že některé tvé rady mi prostě vadí, i když vím, že to myslíš dobře.“
Vzala jsem ho za ruku. „A ty promiň mně, že jsem ti je tak vnucovala.“
Teď bydlím s Miladou už tři měsíce. Zjistila jsem, že je skvělá společnice – miluje stejné knížky jako já a naučila mě hrát karty. Její kocour si oblíbil moji pohovku a já jsem si oblíbila je oba. Synové k nám jezdí na návštěvy. Petr si nedávno koupil byt, bez mých rad, a mám z toho radost. Konečně jsem pochopila, že nejlepší způsob, jak pomáhat svým dětem, je důvěřovat jim. A taky to, že rodinu si člověk někdy najde i mimo pokrevní příbuzné – třeba v podobě sousedky, která teď peče buchty v mé kuchyni, zatímco já píšu tento příběh.
