Článek
Nikdy by mě nenapadlo, že budu sedět s notebookem na klíně, zatímco můj malý Eliášek spí vedle v postýlce, a snažit se dokončit práci, kterou musím odevzdat do zítřka. Že budu v jedné ruce držet dítě a druhou psát na klávesnici. Že budu vstávat ve čtyři ráno, abych stihla pracovat, než se malý vzbudí. Že budu na rodičovské dovolené pracovat ne proto, že chci, ale proto, že musím.
Jmenuji se Edita, je mi 23 let a před pěti měsíci se mi narodil syn. Krásný, zdravý chlapeček, kterého miluji nade všechno na světě. Těšila jsem se na mateřství. Těšila jsem se, že budu s miminkem doma, že si užiji ty první měsíce, první rok. Že budu mít čas se mu věnovat, pozorovat, jak roste, jak se vyvíjí. Jenže realita? Ta vypadá úplně jinak.
„Chtěl jsem, abys měla taky čas na práci,“ oznámil mi můj přítel Marek pět dní po porodu. Pět dní! Ještě jsem se vzpamatovávala z porodu, učila se kojit, nespala jsem víc než dvě hodiny v kuse. A on už se mě ptal, kdy budu chtít, aby našeho Eliáška pohlídal, abych mohla pracovat.
Nejdřív jsem si myslela, že je to od něj milé. Že mi chce dát prostor, abych nezakrněla, abych měla čas i na sebe. Jenže pak přišel konec měsíce a s ním i účty k zaplacení.
„Kolik jsi vydělala?“ zeptal se mě Marek, když seděl u počítače a platil nájem. Nechápala jsem, na co se ptá. Vždyť jsem byla na mateřské, pak na rodičovské. Vydělávala jsem přesně nula korun.
„Nic,“ odpověděla jsem popravdě. „Jsem na rodičovské.“
„A z čeho chceš živit sebe a malého?“ zeptal se s pohledem, který mě zmrazil. „Já jsem ti neřekl, že vás budu živit oba. Dítě je tvoje, ty sis ho porodila.“
V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi to zdá. Že to není možné. Že člověk, se kterým jsem dva roky žila, se kterým jsem plánovala rodinu, se kterým jsem počala dítě, mi teď říká, že nás odmítá živit. Že dítě je „moje“, jako by on s ním neměl nic společného.
„Ale… vždyť jsi jeho otec,“ vydechla jsem šokovaně. „Vždyť jsme rodina.“
„Jasně, jsem jeho otec a budu se mu věnovat. Ale živit ho nebudu. Na to máš rodičovský příspěvek.“
Rodičovský příspěvek. 10 000 korun měsíčně. Z toho mám zaplatit nájem, jídlo, pleny, oblečení, léky… Všechno. Pro sebe a pro dítě. Zatímco on bude platit jen svůj podíl na nájmu a své výdaje.
„To není možné,“ řekla jsem mu. „To nemůžeš myslet vážně.“
„Myslím to naprosto vážně,“ odpověděl chladně. „Buď si najdeš práci, nebo se odstěhuj k rodičům. Já nejsem tvůj sponzor.“
A tak jsem začala pracovat. Ne proto, že bych chtěla, ale proto, že musím. Protože nemám na výběr. Protože muž, který sliboval, že se o nás postará, který tvrdil, že rodina je pro něj na prvním místě, najednou prohlásil, že dítě je „moje“ a on ho živit nebude.
Mám štěstí v neštěstí – můžu dělat z domova, když Eliášek spí. Můžu pracovat po večerech, po nocích. Můžu kombinovat péči o dítě s prací. Ale je to vyčerpávající. Je to k zbláznění. Je to nekonečný kolotoč kojení, přebalování, uspávání a pak rychle k počítači, dokud zase neuslyším pláč.
Marek mi občas Eliáška pohlídá. Ale ne proto, aby mi pomohl, aby mi dal odpočinout. Ne, pohlídá ho proto, abych mohla pracovat. Abych vydělávala. Abych „přispívala do domácnosti“, jak říká.
„Nechci, abys zhloupla,“ řekl mi jednou, když jsem se ptala, proč tak trvá na tom, abych pracovala. „Podívej se na ostatní matky. Sedí doma, nemají o čem mluvit, zajímají je jen pleny a příkrmy. To nechci, aby se stalo tobě.“
Jako by mateřství bylo něco podřadného. Jako by péče o dítě byla něco, co snižuje IQ. Jako by být matkou znamenalo být méně.
Někdy, když kojím Eliáška ve tři ráno a vím, že za dvě hodiny musím vstát a pracovat, přemýšlím, jak jsem se do téhle situace dostala. Jak je možné, že jsem si nevšimla, jaký Marek doopravdy je. Že jsem neviděla ty červené vlajky, ty varovné signály.
Možná jsem je vidět nechtěla. Možná jsem byla zaslepená láskou, představou rodiny, snem o společném životě. Možná jsem si myslela, že se změní, až uvidí své dítě. Že se v něm probudí otcovské city, že pochopí, co znamená být rodičem.
Ale neprobudily. Nepochopil. Pro něj je Eliášek „můj“ syn. „Moje“ zodpovědnost. „Můj“ výdaj.
Když se svěřuji kamarádkám, většina z nich je v šoku. „To přece nemůže,“ říkají. „To je i jeho dítě. Má vyživovací povinnost.“
Ano, má. Právně vzato má vyživovací povinnost. Ale co mám dělat? Žalovat ho? Tahat se s ním po soudech, když spolu stále žijeme? Když je to otec mého dítěte? Když ho i přes všechno stále miluji?
Protože to je to nejhorší - stále ho miluju. Stále doufám, že se změní. Že pochopí. Že se stane tím mužem, kterým jsem si myslela, že je.
Ale zatím se to nestalo. A tak dál pracuju. Dál se snažím být dobrou matkou i živitelkou. Dál se snažím všechno zvládat, i když jsem na pokraji sil.
Někdy si říkám, jestli bych neměla odejít k rodičům, jak navrhoval. Tam bych měla pomoc, podporu. Nemusela bych pracovat, mohla bych se věnovat jen Eliáškovi.
Ale pak si uvědomím, že bych tím Markovi dala, co chce. Zbavila bych ho zodpovědnosti. Potvrdila bych jeho přesvědčení, že dítě je „moje“ a on s ním nemá nic společného.
A tak zůstávám. Bojuji. Snažím se mu ukázat, že rodičovství je společná cesta. Že dítě potřebuje oba rodiče. Že rodina není jen o penězích, ale o lásce, podpoře, vzájemné pomoci.
Zatím marně. Ale nevzdávám to. Kvůli Eliáškovi. Kvůli sobě. Kvůli představě rodiny, kterou jsem vždycky chtěla mít.
Možná jsem naivní. Možná si namlouvám, že se Marek změní. Možná bych měla být praktičtější, tvrdší. Možná bych měla myslet víc na sebe a na Eliáška a méně na vztah, který možná nikdy nebyl tím, čím jsem si myslela, že je.
Ale zatím to zkouším. Den za dnem. Noc za nocí. S láskou k synovi, která mi dává sílu pokračovat. S nadějí, že jednoho dne Marek pochopí, co znamená být otcem. Co znamená být rodinou.
A pokud ne? Pokud se nezmění? Pak budu muset udělat těžké rozhodnutí. Pro sebe. Pro Eliáška. Pro naši budoucnost. A pokud tím mužem nebude Marek, pak… pak budeme muset jít dál. Bez něj. Protože někdy je lepší být sám než s někým, kdo vás nevidí. Kdo vás necení. Kdo vás nemiluje tak, jak si zasloužíte být milováni.
Protože rodina by měla být o lásce, ne o penězích. O podpoře, ne o rozdělování. O společné cestě, ne o přehazování zodpovědnosti. Protože my dva – já a Eliášek – my jsme rodina. Se vším všudy. S láskou, která nezná hranic. S poutem, které nelze zpřetrhat. S budoucností, která bude plná radosti, ať už s Markem, nebo bez něj.
Protože láska matky k dítěti je silnější než cokoliv jiného na světě. A já udělám všechno – opravdu všechno – aby můj syn vyrůstal s vědomím, že je milovaný. Že je chtěný. Že je tím nejlepším, co mě v životě potkalo.
I když to znamená pracovat na rodičovské. I když to znamená nevyspat se. I když to znamená bojovat s mužem, kterého jsem kdysi milovala celým svým srdcem. A jednoho dne, až bude Eliášek starší, mu řeknu pravdu. Řeknu mu, jak jsem ho milovala od prvního okamžiku. Jak jsem pro něj udělala všechno. Jak jsem bojovala, abychom měli lepší život.
A doufám, že budu moct říct i to, že jeho otec nakonec pochopil. Že se změnil. Že se stal mužem, kterým jsem vždycky věřila, že je.
