Článek
Chápu, že práce za pokladnou není snadná. Sedíte celý den, čelíte stovkám lidí, někteří jsou příjemní, jiní méně, musíte pamatovat kódy, jednat rychle, být přesní. Nezávidím to. O to víc ale člověk očekává aspoň minimální profesionalitu. Takové to běžné, lidské „vypadám a chovám se jako někdo, kdo právě teď zastupuje obchod, který mě platí.“
Jenže to, co jsem zažila nedávno v jednom z největších řetězců, mě vyvedlo z míry tak, že jsem nad tím přemýšlela ještě večer doma. A přemýšlím vlastně doteď. Protože jsem si uvědomila, kam až se úroveň některých pracovníků propadla.
Ten den byl obyčejný. Ranní nákup – rohlíky, jogurt, máslo, pár základních věcí, abych měla co dát na stůl. Měla jsem náladu, jakž takž – nic výjimečného, nic hrozného. V obchodě to bylo jako vždy: sem tam někdo v pyžamu, u pultu s pečivem tlačenice, jak kdyby byla válka. Prostě klasika. Postavila jsem se do fronty u pokladny, kde bylo nejméně lidí. A tam jsem ji uviděla.
Zpočátku jsem si říkala, že si asi špatně vidím. Možná únava, možná špatné světlo. Ale ne – realita byla, bohužel, ještě silnější. Za pokladnou seděla mladá žena – tedy alespoň podle hlasu, protože vizuálně byste její věk těžko odhadovali. Měla na sobě černý šátek kolem krku, říká se mu „palestina“, v kombinaci se slunečními brýlemi, které si ani na moment nesundala. Ano, čtete správně – sluneční brýle u pokladny, uvnitř, v uzavřeném obchodě.
Neviděla jsem jí do očí. Neviděla jsem, kam se dívá. Vlastně jsem vůbec netušila, jestli vnímá, co se kolem ní děje. Ruce měla poseté piercingy – prsty, nos, ret, ucho, obočí – člověk neví, kam se dívat, aby se necítil nesvůj. Nehty? Opravdu, už dlouho jsem neviděla tak špinavé, okousané a zanedbané ruce. A ano, vím, že to není manikúra v salonu. Ale pokud sahám na potraviny, blokuju zboží, přijímám hotovost, aspoň základní upravenost by snad měla být samozřejmostí.
Pak promluvila. Hlas měl takovou zvláštní ozvěnu – a já pochopila proč. Při každé větě bylo vidět, že má buď téměř žádné zuby, nebo zuby v katastrofálním stavu. Černé, chybějící, pokroucené. Nebyla jsem znechucená kvůli kráse – to opravdu ne. Ale kvůli tomu, že jsem si najednou uvědomila, že tohle je člověk, kterého si obchod zvolil, aby reprezentoval jejich jméno.
A pak mě do nosu uhodil zápach. Ne nijak výrazný – ale takový ten podprahový, těžko uchopitelný, co vás ale nutí nedýchat hluboce. Zvláštní směs potu, levného parfému a něčeho, co připomínalo zatuchlou podlahu. A mastné vlasy, splihlé, neupravené, visící do tváře. Vypadala, jako by se ráno zapomněla podívat do zrcadla. Nebo spíš – jako by jí bylo jedno, jak vypadá. A to je možná to nejsmutnější. Kam zmizela úcta k práci?
Nejsem naivní. Chápu, že dnešní doba je těžká. Mnoho lidí bere práci, jaká je. Ale i tak jsem vždy věřila, že když člověk pracuje s lidmi – a obsluhovat u pokladny rozhodně znamená být v kontaktu s veřejností – je potřeba zachovat určitou úroveň. Ne kvůli sobě, ale kvůli ostatním.
Nemusíte být modelka. Nemusíte mít dokonale učesané vlasy nebo perfektní nehty. Ale pokud si sednu za pokladnu, měla bych alespoň vypadat, že mi na tom záleží. Že beru svou práci vážně. Že respektuju, že sedím u přepážky v jednom z největších obchodních řetězců, kde denně projdou stovky lidí. Tady ale bylo cítit jediné – naprostý nezájem. A ještě hůř – pocit, že „můžu si dovolit všechno“.
A upřímně? Začínám mít pocit, že tahle hranice se posunula. Že už se nenosí základní slušnost, čistota, profesionalita. Že to vlastně nikoho nezajímá – hlavně, když se blokuje. A je to velká škoda. A co na to obchod? Když jsem přišla domů, rozhodla jsem se napsat e-mail vedení daného řetězce. Ne proto, abych někoho shazovala nebo si stěžovala. Ale protože mě jako zákazníka zajímá, jestli si vůbec všímají, kdo za jejich značkou stojí.
Nedostala jsem odpověď. Ani po týdnu. Možná to zapadlo. Možná to nikoho nezajímá. Ale jestli si takových situací nevšimneme dnes, za pár let už si za pokladnou budeme připadat jako na temném undergroundovém festivalu, kde si člověk není jistý, jestli kupuje chleba nebo vstupenku na techno párty. A nakonec – proč to píšu. Nechci být jedovatá. Opravdu ne. Ale tohle není výkřik znechucení, tohle je volání po návratu obyčejné lidské úrovně.
Já jako zákazník nečekám, že mi pokladní bude vyprávět vtipy nebo si pamatovat, jakou značku másla kupuju. Ale čekám, že bude vypadat a chovat se tak, že se za ni nemusím stydět. Že si v obchodě nebudu krýt nos a modlit se, aby to co nejdřív skončilo.
Protože zatímco ceny rostou, nároky na vzhled a vystupování personálu jdou dolů. A to je špatně. Zvlášť, když konkurence je veliká a když my – zákazníci – si můžeme vybrat, kam půjdeme příště. Takže pokud tohle někdo z vedení čte: prosím, dívejte se i na to, jak lidé, kteří sedí ve vaší uniformě, působí. Protože to, co jsem zažila já, není výjimka. Ale začíná to být nový standard. A to by nás mělo všechny hodně vyděsit.
