Článek
Ale poslední dobou mám čím dál častěji pocit, že kavárna už není místo klidu. Že místo vůně kávy se kolem vás šíří hluk, neklid a neochota něco řešit. A přesně v takové atmosféře se odehrála situace, která mi pořád leží v hlavě.
Byl to běžný den. Pracovní dopoledne, kdy si dávám krátkou pauzu na kávu. Kavárna, kam chodím, není nijak speciální, ale mám ji rád. Většinou je tam ticho, pár lidí u notebooků, obsluha příjemná, ceny ještě nezvlčily. Seděl jsem u okna, s espresso doppio, a snažil se dočíst článek, který mi už třetí den ležel rozečtený. Jenže to nešlo. Po místnosti běhaly dvě děti, zhruba čtyř- až pětileté, a hrály si na honěnou. V uličkách mezi stolky. Okolo lidí, kteří si drželi lžičky u úst. S jekotem, smíchem a bez jakéhokoliv ohledu na to, kde právě jsou.
Zpočátku jsem si řekl, že to přejdu. Že nejsem žádný morous, co by nemohl snést trochu dětského smíchu. Ale pak jedno z dětí narazilo do starší paní, která si málem vylila horký čaj do klína. Pak druhé dítě začalo skákat po sedáku vedle mě a dotklo se mého stolu. A pořád nikdo nic. Matky seděly u jiného stolu, ani jedna se neotočila, ani jedna se nepokusila dítě zklidnit.
Smály se, cosi řešily do telefonu, jedly salát. Kdybych měl zavřené oči, vůbec bych netušil, že v místnosti mají děti. V ten moment jsem to už nevydržel. Zvedl jsem hlas. Ne nijak hrubě, ale jasně. Řekl jsem něco ve smyslu: „Mohly byste si, prosím, pohlídat děti? Je to tu kavárna, ne hřiště.“ Myslel jsem si, že se omluví. Nebo že se alespoň trochu zarazí. Ale to, co přišlo, mě úplně odzbrojilo.
Jedna z matek se na mě podívala a řekla: „Děti si hrají, co vám na tom vadí? Vám to vadí, že jsou šťastné?“ Druhá se přidala: „A kde si jako mají hrát? Vždyť si jen běhají! Je krásný den, všichni jsme lidi.“ Chtěl jsem odpovědět, že nejsem proti dětem, ale že existují nějaké hranice. Jenže nebylo komu. Obě ženy měly nasazený ten tón, kterým dáváte najevo, že kdo se ozve, je necitlivý, protivný a zřejmě bezdětný mizera, co nesnáší všechno živé. A jejich děti zatím běhaly dál. Kavárna utichla, ale jen v tom smyslu, že všichni ztichli, sledovali nás, a čekali, jak to dopadne.
Byl jsem v šoku. Ne z toho, že se děti chovaly jako děti. Ale z toho, že dvě dospělé ženy odmítly převzít zodpovědnost. Měly tu moc situaci uklidnit. Měly šanci říct: „Promiňte, zklidníme je.“ A místo toho spustily monolog o tom, že jsem necitlivý a že „lidi jako já“ si zaslouží žít o samotě, protože „neumíme přijmout radost“. Upřímně – v ten moment jsem opravdu radost necítil.
Nechtěl jsem hádku. Vstal jsem, nechal peníze na stole a odešel. Ale ta situace mi zůstala v hlavě. Protože se mi nezdá být normální, aby kdokoli, kdo se ozve kvůli rušení, byl automaticky za nepřítele. A hlavně – že mateřství, nebo spíš děti samotné, se v některých očích staly posvátnou výmluvou. Jako by být rodič znamenalo, že se svět musí podřídit. Že žádná pravidla neplatí. A že kdo něco řekne, je nelida.
Tahle myšlenka mě straší. Protože mám kolem sebe spoustu kamarádů s dětmi. A vím, že i s malými dětmi se dá žít ohleduplně. Znám lidi, kteří své děti vedou k tomu, že na veřejnosti se chováme jinak než doma. Že i čtyřletý kluk může pochopit, že v kavárně se neběhá. Ne proto, že by se dusila jejich svoboda. Ale proto, že jsme mezi lidmi. A že součástí svobody je i zodpovědnost.
Tady ale žádná zodpovědnost nebyla. Jen prázdné fráze o „dětech, které si hrají“. A vůbec žádný náznak toho, že by si ty dvě ženy uvědomily, že kromě nich sedí v místnosti i jiní lidé. Že někdo přišel pracovat. Někdo se přišel nadechnout. Někdo možná poprvé po dlouhé době vyrazil mezi lidi, aby se necítil sám. A místo toho dostal nálož hluku a pocit, že je zbytečný. Že když nemá dítě, nemá nárok.
Nejsem nepřítel dětí. Ale nejsem ani jejich podřízený. A věřím, že jedno nepopírá druhé. Jen je potřeba se o tom víc bavit. Ne křičet, ne osočovat, ale říkat nahlas, že veřejný prostor je všech. A že žádná skupina nemá výsadní právo rušit ostatní jen proto, že má v kočárku batole.
Když jsem o tom později mluvil s kamarádem, který má tři děti, řekl mi jednoduchou větu: „Vždycky záleží, jak se dítě chová. Ale ještě víc záleží, jak se chová jeho rodič.“ Přesně tak. Dítě je jen obrazem toho, co dovolíme. A pokud dovolíme všechno, nevychováváme svobodného člověka, ale malého tyrana. Ne ze zlé vůle. Ale z pohodlnosti.
Nechci z toho dělat drama. Ale chtěl bych, aby se podobné situace nestávaly běžnou součástí života. Aby si lidé neříkali: „Tak co, vydržíš to hodinu.“ Ale aby šli ven s pocitem, že můžou dýchat. A že pokud se ozvou, nebude jim řečeno, že nenávidí štěstí.
Možná je to jen malý střípek každodennosti. Možná je to prkotina. Ale právě z těchto drobností vzniká nálada ve společnosti. Pocit, že se už skoro bojíme říct nahlas, že nám něco vadí. Abychom nebyli za necitlivé, za neempatické, za škarohlídy. Jenže ticho není vždy ctnost. Někdy je to kapitulace.
A já už nechci kapitulovat. Ne když jde o obyčejný klid, o možnost sednout si na kávu, přečíst si stránku z knížky nebo jen sedět a nic neřešit. Protože i to má ve veřejném prostoru své místo. A měli bychom si ho chránit. Bez výčitek. Bez omluv. A s úctou – ke všem.
