Článek
Sedím v autobuse a poslouchám, jak se dvě ženy přede mnou baví o tom, jak jsou spokojené na dávkách. „Proč bych chodila do práce? Vždyť dostanu víc, když nepracuju,“ říká jedna. Zatímco já mám dvě práce, abych uživila rodinu, ony si žijí z mých daní a ještě jsou na to pyšné.
Je mi čtyřicet a pracuju jako prodavačka a po večerech uklízím kanceláře. Vstávám v pět ráno a domů se vracím často až v deset večer. Každý měsíc počítám, jestli vyjdu s penězi. A pak poslouchám, jak se někteří chlubí tím, že práci nepotřebují.
„Mám čtyři děti, dostávám přídavky, příspěvek na bydlení, dávky hmotné nouze,“ vykládá ta druhá. „K tomu něco málo si přivydělám načerno a žiju líp než kdybych dřela za minimálku.“ Cítím, jak ve mně roste vztek. Já platím daně, zdravotní, sociální, a oni? Oni z toho jen těží.
Minulý týden mi nabídli v práci pozici vedoucí směny. Znamenalo by to víc peněz, ale taky víc zodpovědnosti. Vzala jsem to, protože každá koruna je dobrá. Když jsem to říkala sousedce, která je deset let na dávkách, jen se ušklíbla: „Ty seš blbá, já mám víc a nemusím hnout prstem.“
A má pravdu. Když sečtu všechny dávky, které dostává - příspěvek na bydlení, na děti, doplatek na bydlení, příspěvek na živobytí - vyjde mi částka, kterou já vydělám za dva měsíce tvrdé práce. A to nepočítám další výhody - neplatí obědy ve škole, má slevy na kroužky, dostává potravinovou pomoc.
Nejhorší je, že svoje děti učí stejnému přístupu k životu. „Škola není důležitá, stejně půjdeš na pracák,“ slyšela jsem ji říkat své dceři. A tak vyrůstá další generace, která považuje život na dávkách za normální, dokonce za něco, na co můžou být hrdí.
Systém je nastavený špatně. Když pracujete, máte vysoké odvody a daně. Když nepracujete, dostanete všechno „zadarmo“. Kde je motivace pracovat? Proč by někdo chodil do práce, když může mít stejné nebo lepší peníze za nicnedělání?
Včera jsem počítala své výdaje - nájem, elektřina, plyn, jídlo, oblečení pro děti. Po zaplacení všeho mi zbyde sotva na základní potřeby. Mezitím moje sousedka na dávkách má nový telefon, děti v značkovém oblečení a ještě si stěžuje, že jí stát dává málo.
Nezávidím lidem v těžké životní situaci. Chápu, že někdo potřebuje pomoc. Ale měla by to být pomoc dočasná, ne moderní životní styl. Ne něco, na co jsou lidé pyšní.
Systém sociálních dávek by měl pomáhat těm, kteří to skutečně potřebují - samoživitelkám, postiženým, lidem v přechodné krizi. Ne těm, kteří si z něj udělali pohodlný způsob života.
A co mě štve nejvíc? Že tihle lidé často pracují načerno, berou dávky a ještě se tím chlubí. Zatímco já odvádím každou korunu poctivě, oni systém zneužívají a smějí se nám „hlupákům“, co chodíme do práce.
Je čas to změnit. Je čas nastavit systém tak, aby se práce vyplatila. Aby ti, kdo pracují, měli víc než ti, kdo odmítají pracovat. Aby dávky byly pomocnou rukou pro ty, kdo to potřebují, ne celoživotním příjmem pro ty, kdo jsou líní.
Protože takhle vychováváme generaci lidí, kteří si myslí, že práce je pro hlupáky a že žít na dávkách je normální. A to není cesta k lepší společnosti.
Zdroje: Autorský článek
