Nechtěla jsem hlídat každý víkend. Teď se mnou nepromluví ani vnuk

A nikdy by mě nenapadlo, že jedno obyčejné „ne“ dokáže obrátit celý vztah vzhůru nohama. Že mě vlastní vnuk přestane zdravit, že se ke mně otočí zády. A všechno jen proto, že jsem si dovolila říct, že už nechci být každý víkend chůva. Když se narodil, byla jsem nadšená. První vnouče! Malý uzlíček radosti, který mě rozplakal už v porodnici. Když jsem ho držela poprvé v náručí, cítila jsem tu neuvěřitelnou lásku, kterou vám dá jen dítě. A já věděla, že bych pro něj udělala všechno.

A tak to začalo. „Mami, mohla bys pohlídat?“ zeptala se dcera poprvé, když mu bylo sotva půl roku. Samozřejmě že ano! Ještě byl maličký, nebylo to nic složitého. Celý den spal, mazlil se, všechno bylo krásné a jednoduché. Jenže pak se z občasného hlídání stal každý víkend. Neptali se mě. Začalo to být automatické. „Přivezeme ti ho v pátek a v neděli ho vyzvedneme.“ Bylo to hotové rozhodnutí, žádná otázka. A já neříkala nic. Protože jsem nechtěla být ta špatná. Protože jsem ho měla ráda.

Najednou jsem přestala mít vlastní víkendy. Už žádné výlety, žádné volné dny, žádné spontánní plány. V pátek v podvečer přivezli vnuka, v neděli večer si ho vyzvedli. A tak to šlo týdny, měsíce, roky. Nějakou dobu mi to nevadilo. Vždyť ho mám ráda, je to přece rodina! Jenže pak mi došlo, že už nejsem babička, ale chůva na plný úvazek. A když jsem jednou řekla, že bych se o víkendu ráda podívala s kamarádkami na výlet, dcera se zatvářila, jako bych jí právě oznámila, že ji vydědím. „Ale mami, vždyť víš, že my si plánujeme věci podle toho, že hlídáš. Nemůžeš teď jen tak říct, že nechceš!“ A to bylo ono. Nemůžu říct, že nechci. Protože se s tím nepočítalo. Protože jsem je na to naučila.

Když se přiblížil další víkend, sebrala jsem odvahu a řekla, že tentokrát nehlídám. Nečekala jsem nadšení, ale to, co přišlo, mě dostalo. „To jako fakt? A co my máme teď dělat? Už máme domluvené plány!“ Najednou se neřešilo, že jsem babička, která má právo na vlastní život. Najednou jsem byla problém. „A co mám dělat já? Sedět doma? Mám taky svůj život!“ odpověděla jsem. „Ale mami, vždyť ty nic moc neděláš!“ řekla dcera. A v tu chvíli se mi zatmělo před očima. Nic moc nedělám? Ne, já se jen vzdala všeho, abych jim pomohla. Jenže to nestačilo.

Další víkend nepřijel. A pak další. A další. A pak jsem ho potkala s dcerou ve městě „Ahoj, miláčku!“ usmála jsem se na něj. Vnuk se na mě podíval a otočil se pryč. „Co se děje?“ zeptala jsem se dcery. „No… víš… on je teď trochu naštvaný. Nechápe, proč už ho nechceš. Myslí si, že ho nemáš ráda.“ A to mě zasáhlo. Protože tak to přece vůbec nebylo! Jenže děti to vidí jinak. A dceři se to očividně vysvětlovat nechtělo. Takže místo toho, aby mu řekla pravdu, nechala ho v domnění, že ho babička prostě přestala mít ráda. Kde je ta hranice? Byla jsem vzteklá. A taky smutná. Proč jsem ta špatná jen proto, že jsem řekla „ne“? Neodmítla jsem ho kvůli tomu, že bych ho nechtěla vidět. Odmítla jsem být samozřejmostí.

A přesto jsem byla ta, která přišla o vztah s vlastním vnukem. Dny plynuly a nic se nezměnilo. Už nevolal. Už nepřijel. A já nevěděla, jak to napravit. A měla jsem to vůbec napravovat? Byla jsem z toho smutná, ale na druhou stranu… nebylo tohle to, co jsem chtěla? Chtěla jsem si vzít zpátky svůj život. Chtěla jsem, aby mě respektovali. Chtěla jsem mít na výběr. Ale nečekala jsem, že cena za to bude tak vysoká. Dlouho jsem přemýšlela, jestli jsem udělala správně. Jestli jsem neměla prostě držet pusu a pokračovat. Ale pak jsem si uvědomila, že bych se sama na sebe už nemohla podívat do zrcadla. Možná jsem přišla o vztah s vnukem. Možná mi dcera ještě nějakou dobu neodpustí. Ale poprvé po letech dělám to, co chci já. A víte co? Cítím se svobodná.