Článek
A mámu máme ctít, říkají. Máma je ta, co nás porodila, vychovala, starala se, že. Jenže… co když se jednoho dne probudíte a uvědomíte si, že jste jen záchranný člun pro člověka, který vás do nekonečna stahuje ke dnu?
Celý život jsem se snažila. Snažila jsem se být hodná dcera. Chodila jsem na návštěvy, volala jí, starala se, když byla nemocná, pomáhala s nákupy, vozila ji k lékařům, uklízela, vařila, platila, když něco chybělo. Nikdy jsem nepočítala, kolik času, peněz nebo energie mě to všechno stálo. Protože jsem si říkala: je to moje máma.
Jenže v jednu chvíli jsem si uvědomila, že tahle rovnice je jen jednostranná. Že z její strany nepřichází vůbec nic. Žádná vděčnost. Žádné poděkování. Jen požadavky. Věty typu „to je tvoje povinnost“, „co jiného bys pro mě dělala“ nebo „ty se máš, ty na to máš, tak to prostě udělej“. A že láska, kterou jsem si přála cítit, je podmíněná.
Dceru mám, tak ať se stará. Byl to postupný proces. Nikdy to nezačalo velkým gestem. Spíš to bylo jako pomalu vařená žába – ani nevíte, že se něco děje, dokud není pozdě. Začalo to tím, že chtěla pomoct s nákupem. Potom s účtem. Pak s doprovodem na vyšetření. Potom s opravou bojleru. A já jsem vždycky byla ta, která vše zařídila. Která se uvolnila z práce. Která zaplatila, co bylo potřeba.
A čím víc jsem dělala, tím víc se to stávalo samozřejmostí. Jednou jsem jí řekla, že nestíhám. Že mám toho hodně, děti, práci, domácnost. A ona mi na to řekla: „No jo, ale já jsem tvoje máma. Na mě nemáš čas?“ Znělo to jako výčitka. Ne jako otázka. A já jsem se cítila provinile. Zase. A tak jsem šla. Zase. A udělala, co bylo potřeba. Zase.
A pak to došlo do bodu, kdy se to zlomilo. Jednoho dne jsem jí oznámila, že nemůžu přijet, že mám nemocné dítě. A ona mi do telefonu řekla větu, na kterou nezapomenu: „A co jako? Ty máš jen jedno dítě, já jsem měla tři. A taky jsem to zvládla. Tohle je výmluva.“
Ztuhla jsem. A cítila, jak se mi začíná vařit krev. A jak se mi zároveň derou slzy do očí. Protože přesně v ten moment jsem pochopila, že nejsem dcera. Jsem služka. Jsem bankomat. Jsem nástroj. Nečeká se ode mě, že budu milovat. Očekává se ode mě, že budu plnit. A když neplním, jsem špatná.
Když přijedu – dobře. Když něco přinesu – dobře. Když odmítnu – jsem zlá. Nepozorná. Nevděčná. A že láska, na kterou celý život čekám, je možná něco, co přijde jen tehdy, když budu dál všechno dělat. A že možná nepřijde nikdy.
Rozhodla jsem se, že to musím říct nahlas. Že si musím přiznat pravdu. A že možná, i když mě to bude bolet, musím nastavit hranice. Když jsem jí to řekla, nepřekvapilo mě, že se urazila. Nepřekvapilo mě, že mi řekla, že přeháním. Že „vždyť to děláš z vlastní vůle, já tě do ničeho nenutím.“
Ale co mě zasáhlo nejvíc, bylo to, že ani na vteřinu nepřemýšlela o tom, co cítím já. A tehdy jsem si uvědomila, že to není moje vina. Že nejsem špatná dcera. Že to, že mám své limity, neznamená, že selhávám. Ale že jsem jen člověk. A že i dcera má právo na své potřeby.
Vzalo mi to kus iluze. Tu dětskou, že máma je někdo, kdo vás bude bezpodmínečně milovat. Že když dáváte, jednou se vám to vrátí. Ale dalo mi to něco cennějšího. Dalo mi to hlasitý vnitřní hlas, který říká: Dost. I ty máš právo říct ne.
Učím se to. Učím se říkat ne bez výčitek. Učím se nenechat se manipulovat věčnou rolí hodné dcery. A učím se, že láska, která bolí a vysává, není skutečná láska. A i když mě to pořád bolí, protože je to máma, vím, že už se tam nechci ztratit.
A jestli jednou budu máma, která bude potřebovat pomoc? Budu si přát, aby moje děti věděly, že pomoc není samozřejmost. Že je to dar. A že za něj vždycky patří dík. Ne výčitka. Ne mlčení. Ne vina.
