Článek
Já jsem Pavel, je mi čtyřiatřicet, pracuji v autodílně, jím vestoje, daně odevzdávám na poslední chvíli a doma žiju s člověkem, který si podle všeho myslí, že peníze rostou v zásuvce vedle ponožek.
S Markétou jsme spolu deset let. Máme malou holčičku, dvě půjčky na bydlení a jeden plastový bazének, který se v létě mění ve skladiště na pingpongové míčky, protože na vodu už většinou nezbývá. Ale jinak bych řekl, že jsme normální domácnost. Tedy – bývali jsme. Než se mi letos v lednu porouchalo auto, pračka a psychika. Přesně v tomto pořadí.
Můj plat pokryje půjčku, nájem, jídlo, školku, základní věci a pak už nic. Když říkám „nic“, nemyslím tím „už žádná dovolená“, ale spíš „už žádná lepicí páska, ani krém na opruzeniny“. A tak jsem začal přemýšlet, jestli by nešlo něco udělat. Ne se rozvádět, ne vykrást poštu. Jen třeba, aby si Markéta našla aspoň nějakou malou brigádu. Něco, co by pomohlo. Ne celý úvazek, ne tři směny denně – jen trochu přivýdělku. Abychom se nedostávali do situace, kdy na konci měsíce mícháme zbytek špaget se zbytkem přesnídávky a nazýváme to večeří s názvem „co dům dal a kuchař odevzdal“.
Jenže když jsem to nadhodil, neudělal jsem to dobře. Asi to chtělo víc taktu, méně vyčerpání, možná i jiný tón. Ale já to řekl tak, jak mi to přišlo: „Nemohla bys třeba něco zkusit? Aspoň na víkendy, než se trochu zmátoříme?“ Neřval jsem, nenaléhal. Ale zase jsem podcenil sílu jedné věty.
Markéta ztuhla. Kouř z konvice se jí zrcadlil v očích jako opar ukřivdění. „Takže já jsem neschopná a zbytečná, jo?“ řekla. Vůbec to nebylo to, co jsem řekl, ale bylo jasné, že tím to začíná. Ne hádka, ale mlčení. Takové to tiché, mrazivé, ve kterém člověk slyší vlastní myšlenky a led v mrazáku současně.
Dva dny se mnou skoro nemluvila. Večeře probíhaly jako u loutek – každý si řekl repliku, ale nedíval se do očí. A pak, když už jsem myslel, že se to zlomí, mi vmetla mezi zuby: „Víš, co? Já si připadám jako služka. Celý den lítám kolem malé, kolem baráku, kolem všeho. A ty mi pak řekneš, že bych měla ještě někam chodit makat. To se z tebe vážně stal takový chlap?“
Neměl jsem na to co říct. Ne proto, že bych se styděl. Ale protože jsem si vlastně nebyl jistý, co je správně. Ano, má pravdu, že domácnost není lehká. Ano, chápu, že péče o dítě je práce. Ale když na to nestačíme, když každý měsíc počítáme, kolik stojí máslo, a dítěti kupujeme boty o číslo větší, aby vydržely na příští sezónu… není pak lepší prostě spojit síly?
Ona si to ale vzala osobně. Vzala to jako útok, jako podkopání její hodnoty. Od té doby se to mezi námi táhne. Ne jako telenovela, ne jako bouřka. Spíš jako dlouhé zatažené nebe, pod kterým se žije, ale nedýchá úplně volně.
A přitom jsme bývali tým. Dělali jsme si legraci z lidí, co si nezvládnou nic říct. Dávali jsme si z lednice poslední sušenku. A teď? Teď mám pocit, že všechno je závod, kdo toho dělá víc, kdo má víc právo být unavený, uražený, nebo v právu.
Nechci, aby moje dcera vyrůstala v domě, kde se člověk bojí mluvit o penězích. Nechci, aby si myslela, že prosba o pomoc je útok. Ale zároveň nechci být ten, kdo všechno táhne a pak se omlouvá za to, že je vyčerpaný.
Možná jsem to měl říct jinak. Možná jsme si měli sednout, zapálit svíčku, pustit si hudbu a mluvit jako dva lidé, co se mají rádi a chtějí jen přežít. Jenže ve skutečnosti jsme si sedli, mlčeli a pustili si televizi, protože to bylo jednodušší.
Možná teď jen čekáme, kdo se první omluví. Nebo kdo přinese domů první účtenku, která už se nedá zaplatit. Nevím. Vím jen, že bych si přál, aby to nebylo buď – anebo. Aby neexistovala jen možnost: buď seš dobrá máma, nebo líná manželka. Buď chlap, nebo skrblík. Buď obětavý, nebo náročný.
Někdy mám chuť odejít, jen abych viděl, co se stane. Ne proto, že bych chtěl být pryč. Ale abych zjistil, jestli se vůbec něco změní, když zmizím. Možná jen myšlenka, já vím. Možná blbá.
